8 C 192/2024-47 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se podanou žalobou došlou soudu dne 3.4.2024 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 16 240 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 13 250 Kč za dobu od 27.5.2023 do zaplacení a náklady na uplatnění ve výši 2 500 Kč. V odůvodnění uvedl, že dne 26.4.2023 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce, která byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku v elektronické formě, konkrétně pak prostřednictvím formuláře na webu žalobce, což žalobce dále zevrubně popsal. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel od žalobce dne 26.4.2023 částku 10 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 250 Kč do 26.5.2023. Žalovaný tak řádně neučinil, žalobci tedy vzniklo právo požadovat zákonný úrok z prodlení a dále dle smlouvy rovněž sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 10 000 Kč, a to za dobu od 27.5.2023 do 21.3.2024 ve výši 2 990 Kč. Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, přičemž žalovaný je dle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce tedy splnil svou zákonnou povinnost, když řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Náklady na uplatnění představují poplatek ve výši 500 Kč za každou z pěti zaslaných upomínek. Žalovaný byl žalobcem před podáním žaloby marně vyzván k úhradě dluhu, na nějž ničeho neuhradil.2. Žalobce se z obou jednání soudu omluvil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný při jednání soudu dne 6.9.2024 uvedl, že si již přesně nepamatuje, zda a jak byly zkoumány jeho poměry před uzavřením předmětné smlouvy. Dále uvedl, že po podání žaloby uhradil žalobci 5 000 Kč. Žalobce k tomu následně sdělil, že žalovaný skutečně dne 16.8.2024 uhradil 5 000 Kč a nechť soud tuto skutečnost zohlední při svém rozhodnutí.3. Z výpisu z bankovního účtu žalobce vyplynulo, že tento dne 26.4.2023 odeslal částku 10 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Dále žalobce předložil Smlouvu o zápůjčce, kde jsou jako smluvní strany uvedeny žalobce a žalovaný a kde je vymezen již shora specifikovaný závazek a Všeobecné obchodní podmínky, obě s uvedeném PIN kódu místo podpisu žalovaného. Dále žalobce předložil celkem pět upomínek bez dokladu odeslání žalovanému. Posledním důkazem pak byla předžalobní výzva ze dne 8.2.2024 adresovaná žalovanému, jež byla dle podacího lístku žalovanému odeslána stejného dne.4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce zaslal dne 26.4.2023 na bankovní účet žalovaného 10 000 Kč na základě smlouvy uzavřené elektronicky mezi stranami sporu.5. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.6. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval, tedy postupoval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP, k čemuž nicméně nedoložil žádné důkazy. Soudu tak nezbylo nic jiného než přijmout závěr, že se žalobce zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost nijak nedoložil, a že tedy předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 zákona o SP. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být v daném ohledu poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti doplnit v ohledu zkoumání úvěruschopnosti tvrzení a důkazy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012).7. S odkazem na § 87 odst. 1 je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 10 000 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Jelikož pak žalovaný tvrdil, že již uhradil žalobci 5 000 Kč a žalobce tuto skutečnost potvrdil, zbývá již z daného titulu uhradit pouze 5 000 Kč a soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení této částky. Bylo případně na žalobci, aby z daného důvodu vzal žalobu zpět, přičemž řízení by bylo v daném ohledu zastaveno vinou žalovaného. Jelikož však žalobce daný procesní úkon neučinil, ač mohl, soudu nezbylo než žalobu ve výši platby žalovaného zamítnout, neboť vyhovění by znamenalo uložení povinnosti, která již byla splněna. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení.8. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy byl žalovaný ve věci většinově úspěšný, nicméně žádné náklady řízení neuplatnil.