Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 6.3.2026, doplněnou podáním ze dne 30.4.2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 38 790,39 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 16.7.2025 smlouvu o úvěru, na základě které, mu poskytla částku 30 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splatit nejpozději dne 16.11.2025. Předmětem žalobního nároku je dosud nesplacená jistina ve výši 30 000 Kč a úrok ve výši 8 790,39 Kč, k jehož úhradě se žalovaný rovněž zavázal. Původní věřitel poskytoval úvěr prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Dále si vybral dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti a seznámil se s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a úroky. Vyplnil registrační formulář, kam vepsal své osobní údaje. Následně byl žalovaný obeznámen s obsahem, podmínkami a právy, závazky a sankčními ujednáními plynoucími ze smlouvy. Žalovaný potvrdil, že smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasí. Jako variabilní symbol pro platby bylo po dohodě stran určeno číslo smlouvy. Po přijetí platby žalovaný doplnil zbývající údaje, tj. číslo občanského průkazu, číslo bankovního účtu a trvalé bydliště. Současně byl povinen seznámit se s podmínkami, právy a sankčními ujednáními plynoucími ze smlouvy. Dne 16.7.2025 původní věřitel vyplatil úvěr na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Žalovaný souhlasil s lustracemi v příslušných registrech a rejstřících, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěr hradit. Žalobkyně ovšem nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a tvrzených příjmech a výdajích žalovaného. Žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě, není si vědom evidence v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie, zejména v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí či databází neplatných dokladů , právnická osoba, . Dne 28.8.2025 žalovaný uhradil na úvěr částku 3 000 Kč, nadále již nehradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní.3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.4. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, vyplynuly údaje o původním věřiteli a o žalovaném, ten byl identifikován rodným číslem , RČ, , číslem občanského průkazu , Anonymizováno, , uvedl telefonní číslo , tel. číslo, . Listina nesla datum 16.7.2025. Původní věřitel se v ní zavazoval poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokem ve výši 112 %. Při řádném splacení byla celková částka k úhradě ve výši 51 121,56 Kč. Poskytovaná finanční částka úvěru měla být zaslána na účet žalovaného. Listina byla podepsána původním věřitelem vlastnoručně, žalovaným pomocí potvrzovacího kódu, a to dne 16.7.2025 v 2:47:37 hodin.5. Z přípisu , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . ze dne 18.3.2026 bylo zjištěno, že bankovní účet číslo , č. účtu, je účtem žalovaného, právě on byl jeho majitelem a disponentem a částka 30 000 Kč byla na něj připsána v červenci 2025. Současně z Výpisu z běžného účtu původního věřitele u banky , Anonymizováno, je patrná odchozí platba ve výši 30 000 Kč na účet žalovaného u , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .6. Z listiny označené jako Potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že jde o prostou listinu vyhotovenou a podepsanou původním věřitelem, ze které je zřejmé, že úvěr byl poskytnut 16.7.2025 ve výši 30 000 Kč na účet , č. účtu, a z účtu , č. účtu, . Příchozí úhrady na dluh byly ve výši 3 000 Kč dne 28.8.2025.7. Zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu přípisem ze dne 18.12.2025, který podala k poštovní přepravě dne 22.12.2025.8. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek vyplynulo, že ji uzavřel původní věřitel a žalobkyně. Jednalo se o rámcovou smlouvu, jejímž předmětem bylo stanovení podmínek pro postupování pohledávek z postupitele na postupníka na základě dílčích smluv o postoupení pohledávek. Byla podepsána dne 12.12.2024. Pohledávka za žalovaným byla převedena podle seznamu postupovaných pohledávek pod číslem , hodnota, .9. Původní věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky přípisem ze dne 18.12.2025.10. Urgencemi – přípisy různých názvů ze dne 16.9.2025, 16.10.2025 a 16.11.2025 byl žalovaný původním věřitelem vyzýván k úhradě dluhu ve výši 1 327,65 Kč, ve výši 5 685,78 Kč a k celkové výši dluhu 37 666,07 Kč. Posledně citovaná výzva byla podána k poštovní přepravě dne 16.11.2025.11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:12. Původní věřitel vyhotovil listinu označenou jako smlouva o úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný měl tuto částku uhradit ve 12 splátkách po 4 260,13 Kč. Na listině chybí podpis původního věřitele, žalovaný odsouhlasil obsah listiny pomocí verifikačního SMS kódu dne 16.7.2025 v 2:47:47 hodin. Peníze byly vyplaceny na účet žalovaného bezhotovostní jednorázovou platbou v červenci 2025 pod VS , var. symbol, . Současně tuto skutečnost potvrdila i , právnická osoba, . k výzvě soudu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024, pohledávka za žalovaným byla převáděna pod pořadovým číslem , hodnota, . Žalovanému bylo toto oznámeno samostatným přípisem. Přes opakované urgence žalovaný ničeho na svůj dluh neuhradil13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.24. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 11). Žalobkyně na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 30.4.2026. Toliko zde konstatovala obecně, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena původním věřitelem lustrací v příslušných databázích a rejstřících. Příslušnou dokumentací o tomto však nedisponuje. , právnická osoba, na podkladě informací sdělených žalovaným zadaným do registračního formuláře.25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, ., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného. K danému bylo tvrzeno jen obecně a nebylo ani k výzvě předloženo ničeho. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací klientem či snad podpis klienta stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.32. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.33. Krom jiného listina označená jako Smlouva o úvěru neobsahuje podpis původního věřitel, tedy u jeho obchodní firmy není uveden ani podpis či razítko osoby za původního věřitele jednající.34. Soud proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 30 000 Kč. Bylo prokázáno potvrzením banky žalovaného, že finanční obnos byl připsán na účet, jehož majitelem byl žalovaný. Žalovaný uhradil toliko částku 3 000 Kč, přičemž bezdůvodné obohacení na jeho straně činí ještě 27 000 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo poté, co bylo jednoznačně prokázáno, že pohledávka byla na ni převedena, na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.35. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku.36. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout.37. Pokud jde o příslušenství v podobě úroku z prodlení soud uvádí, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, je na soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20.9.2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Břemeno tvrzení a důkazní o svých poměrech významných pro určení časových podmínek vrácení jistiny nese žalovaný, neboť jde o okolnosti, které mu prospívají. Prodlení žalovaného tak může nastat až uplynutím lhůty, kterou soud v rozsudku o věci samé stanoví, neboť době rozhodnutí lhůta ještě nepočala běžet, natož aby marně uplynula, tedy žalovaná nebyla v prodlení a žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení „zatím“ nevzniklo.38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v tom rozsahu, který zjistil po odečtení procentuálně vyjádřeného neúspěchu od jejího úspěchu.39. Žalobkyně se domáhala na žalovaném celkové částky (včetně kapitalizovaného příslušenství od splatnosti do rozhodnutí soudu) ve výši 41 906,91 Kč, byla úspěšná co do částky 27 000 Kč a neúspěšná co do částky 14 906,91 Kč (opět v obou případech včetně kapitalizovaného příslušenství jako výše). Co do procentuálního vyjádření je úspěch představován 64,43 % a neúspěch pak 35,57 %. Odčtením neúspěchu od úspěchu pak lze dovodit, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 28,86 %.40. Náklady řízení tvoří v dané věci žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 940 Kč, odměna za právní zastoupení stanovená podle ust. § 14b odst. 1, bod 3, ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 2 100 Kč (700 Kč za jeden úkon právní služby x 3 – příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), dále paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 14b odst. 6 písm. a), ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT ve výši 300 Kč (3 režijní paušály ke každému úkonu právní služby po 100 Kč) a konečně náhrada za 21 % DPH z částky odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 504 Kč. Náklady řízení tak činí v daném řízení celkem částku 4 844 Kč. Má-li žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 28,86 %, jedná se o částku 1 398 Kč po zaokrouhlení.41. Postup podle ust. § 14b AT zvolil soud proto, že žalobkyně zahajuje řízení u zdejšího soudu opakovaně žalobami na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech (k tomu srovnej např. návrhy v řízení vedeném po sp. zn. , spisová značka, , či , spisová značka, nebo , spisová značka, ).42. Náklady řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.43. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.