8 C 16/2026-49 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 13 244 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 800 Kč za dobu od 16. 3. 2024 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že dne 14. 11. 2023 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „Společnost“), smlouvu o úvěru. Na základě smlouvy poskytla Společnost žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 800 Kč do 15. 3. 2024. Smlouva byla sjednána prostřednictvím internetu, což žalobce dále zevrubně popsal. Společnost zkoumala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registrech CEE, ISIR, CRKI a BRKI. Žalovaný úvěr řádně nehradil, neuhradil ničeho, dle smlouvy tedy žalovanému rovněž vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 denně z dlužné jistiny od splatnosti dluhu, která za období od 16. 3. 2024 do 20. 7. 2025 činí 3 444 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy postoupena Společností společnosti , právnická osoba, ., která ji následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 postoupila žalobci. Žalovaný dluh neuhradil i přes zaslání předžalobní upomínky.2. Z jednání soudu se žalobce omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, k jednání soudu bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal a rozhodl s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.3. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Z potvrzení o platbě ze dne 14. 11. 2023 vyplynulo, že na účet č. , č. účtu, bylo odesláno 7 000 Kč. Dále žalobce doložil nikým nepodepsanou listinu označenou jako žádost o úvěr, kde je uvedeno, že příjmy žalovaného činí 42 426 Kč, jeho výdaje pak 15 000 Kč. Žalovaný je zaměstnán, žije s příbuznými. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, (nedatované) bylo zjištěno, že tuto uzavřel žalovaný a Společnost ohledně poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč. K této žalobce rovněž doložil formulář s informacemi o úvěru a Všeobecné obchodní podmínky sjednané jako její součást. Z oznámení ze dne 15. 3. 2025 vyplynulo, že toto adresovala Společnost žalovanému s tím, že předmětný úvěr se stává splatným ke dni 15. 3. 2024. Z nedatované smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Společností a společností , právnická osoba, . vyplynulo, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na společnost , právnická osoba, ., mj. i předmětné pohledávky za žalovaným. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 10. 6. 2025 mezi společností , právnická osoba, . a žalobcem vyplynulo, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. i předmětné pohledávky za žalovaným. Dále žalobce doložil předžalobní upomínku adresovanou právním zástupcem žalobce žalovanému, která byla dle přiloženého potvrzení odeslána před podáním žaloby včetně oznámení o postoupení předmětné pohledávky.4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Společnost na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému 7 000 Kč. Žalovaný z daného titulu nic neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci, jak je shora uvedeno, což bylo žalovanému oznámeno a tento upomenut k úhradě dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání.5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.7. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval, tedy postupoval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP, k čemuž nicméně nedoložil žádné důkazy. Jedinou listinou, která vypovídá o poměrech žalovaného je žádost o úvěr, jejíž původ a zhotovitel nejsou blíže známi, údaje zde uvedené pak ne zcela pravděpodobné s ohledem na to, že žalovaný, jemuž má po úhradě veškerých výdajů zbývat k volnému užití zhruba 30 000 Kč měsíčně, má potřebu si půjčovat za poměrně velmi nevýhodných podmínek 7 000 Kč. Soudu tak nezbylo nic jiného než přijmout závěr, že se právní předchůdce žalobce zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost žalobce nijak nedoložil, a že tedy předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 zákona o SP. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti doplnit v ohledu zkoumání úvěruschopnosti tvrzení a důkazy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012).8. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit 7 000 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, zaslání předžalobní upomínky).9. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.