19 C 192/2021-73 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem a to pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je jiná stavba bez č.., pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba – rodinný dům, [adresa], část [územní celek], pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], neboť nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvat. Uvedla, že nemá zájem na přikázání věci do výlučného vlastnictví a rovněž nemá zájem hradit náklady na případné stavební úpravy, které by si vyžádalo faktické rozdělení věcí. Žalovaný ve věci uvedl pouze tolik, že souhlasí s vypořádáním spoluvlastnictví odkoupení podílu od žalobkyně, avšak neví, o jakou částku se jedná. Z listu vlastnictví katastru nemovitostí [číslo] pro k. ú. [příjmení] k datu 19. 4. 2021 soud zjistil, že účastníci byly spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je jiná stavba bez č.., pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba – rodinný dům, [adresa], část [územní celek], pozemku parc. [číslo] s tím, že žalobkyni náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ a žalovanému o velikosti ¾. Z listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. [příjmení] k datu 21. 9. 2022 soud zjistil, že účastníci jsou stále spoluvlastníky nemovitých věcí, avšak došlo ke změně číslování parcel, kdy pozemek parc. [číslo] je nyní číslován jako pozemky parc. [číslo]. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k součinnosti, kde vyjevila svůj záměr vypořádat spoluvlastnictví, jak soud zjistil z přípisu ze dne 21. 5. 2020, který žalobkyně odeslala žalovanému dne 29. 5. 2020, jak vyplývá z podacího archu. Z písemného znaleckého posudku podaného [celé jméno znalkyně] [číslo] soud zjistil, že hodnota nemovitých věcí činí částku 3 000 000 Kč až 3 100 000 Kč. Soud se dle § 127 odst. 1 o.s.ř. spokojil s písemným posudkem, neboť účastnici na výslechu znalce netrvali. Žalovaný nemohl být dle § 118a o.s.ř. poučen o nutnosti doplnit tvrzení ohledně toho, zda souhlasí s hrazením nákladů na reálné rozdělení věci, případně zda souhlasí s nabytím věcí do výlučného vlastnictví za částku dle znaleckého posudku násobenou výší spoluvlastnického podílu žalobkyně a zda má na zaplacení náhrady dostatek finančních prostředků, ani nemohl být poučen o nutnosti označit důkazy na podporu toho, zda má skutečně peněžní prostředky na vyplacení náhrady, neboť uvedené poučení soud podává v zásadě při jednání, ke kterému se však žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně předvolán. Po provedeném dokazování má soud za prokázán tento skutkový stav: Účastnici jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je jiná stavba bez č.., pozemku parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba – rodinný dům, [adresa], část [územní celek], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], žalobkyni svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ a žalovanému o velikosti id. 3/4. Hodnota nemovitých věcí je v rozmezí 3 000 000 – 3 100 000 Kč. Žalobkyně nesouhlasí s hrazením nákladů na rozdělení věci a zároveň nesouhlasí s přikázáním věcí do výlučného vlastnictví. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě. Z citovaných ustanovení vyplývá, že spoluvlastníky nelze zásadně nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu, a že žalobkyně nemusí tvrdit ani prokazovat důvody, pro něž není další zachování spoluvlastnického vztahu opodstatněno. Je tedy namístě spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Přednostním způsobem vypořádání je reálné rozdělení věci. Jelikož předmětem řízení jsou i stavby, bylo by nutné při faktickém rozdělení provést i stavební úpravy, které by si vyžádaly peněžní náklady. Jelikož ale žalobkyně výslovně uvedla, že náklady na rozdělení není ochotna platit, a stanovisko žalovaného nebylo možné zjistit, tedy nelze předpokládat ochotu hradit stavební úpravy, považuje soud nemovité věci z tohoto důvodu za nedělitelné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/1991 civ.) Dalším zákonným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků se zaplacením náhrady ostatním spoluvlastníkům. K vypořádání tímto způsobem však může dojít jen v případě, že spoluvlastník, jenž by měl nabýt věc do výlučného vlastnictví a vyplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu, s takovým způsobem vypořádání souhlasí. Soud je navíc povinen zabývat se tím, zda je takový spoluvlastník solventní, tedy zda má reálně možnost v přiměřené době stanovenou náhradu vyplatit, nelze totiž přenášet na ostatní spoluvlastníky riziko, že náhradu budou muset vymáhat exekučně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, 22 Cdo 837/2018, 22 Cdo 3554/2019, 22 Cdo 103/2019, 22 Cdo 493/2018, ale i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04). Jelikož ale žalobkyně výslovně uvedla, že nesouhlasí s přikázáním věci do jejího výlučného vlastnictví, a stanovisko žalovaného se nepodařilo zjistit, přičemž obecně vyslovený souhlas bez znalosti konkrétní částky (což ostatně žalovaný sám namítal) ještě před vypracováním znaleckého posudku soud nemohl brát za souhlas s přikázáním věcí do výlučného vlastnictví dle § 1147 o. z., neboť tím žalovaný vyslovil pouze souhlas s nabytím společné věci do výlučného vlastnictví, nemohl však již vyslovit souhlas s vyplacením konkrétní náhrady. Navíc nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný měl na vyplacení náhrady dostatek peněžních prostředků, když v tomto směru nenavrhl žádné důkazy, přičemž o této povinnosti nemohl být poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť jak shora uvedeno, žalovaný se bez omluvy nedostavil k nařízenému jednání, a ani se předem nikterak nevyjádřil ke znaleckému posudku, který mu byl soudem zaslán. Jelikož není možné přikázat společné věci do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, soudu nezbylo než přistoupit k poslednímu způsobu vypořádání spoluvlastnictví, a sice prodejem společné věci v dražbě. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobě vyhověl a rozhodl o zrušení spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastnictví prodejem společné věci v dražbě s rozdělením výtěžku dražby mezi spoluvlastníky podle výše jejich podílů. Jelikož je soud povinen rozhodnout podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku, rozhodl s ohledem na přečíslování parcel tak, že v rozsudku uvedl označení pozemků odpovídající aktuálnímu označení dle výpisu z katastru nemovitostí. Na tomto místě ale soud připomíná, že k účinnosti zrušení spoluvlastnictví dojde až samotným prodejem věci, do tohoto okamžiku, tedy i po právní moci tohoto rozsudku, mohou účastníci svými spoluvlastnickými podíly disponovat a nemovité věci zůstávají v podílovém spoluvlastnictví. Při rozhodování o nákladech řízení soud vzal v úvahu, že spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicii duplicis, kdy žádný z účastníků nevychází z řízení s menší majetkovou hodnotou, než se kterou do řízení vstupoval, a tedy nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci. Proto soud o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a tedy si každý účastník ponese své náklady sám. Uvedený právní názor zaujal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS. 404/22, na jehož odůvodnění soud pro stručnost odkazuje. V průběhu řízení stát uhradil znalečné ve výši 7 935 Kč, přičemž částka ve výši 7 000 Kč byla uhrazena ze zálohy složené žalobkyní dle § 141 odst. 1 o.s.ř. Dle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Jelikož jak shora uvedeno, je úspěch účastníků v zásadě stejný, přičemž žalobkyně již formou zálohy uhradila částku 7 000 Kč, uložil soud k náhradě zbytek znalečného ve výši 935 Kč žalovanému.