26 C 29/2022-40 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobou došlou soudu dne 22. 12. 2021 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 4 455 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ [právnická osoba]“), s žalovaným dne 13. 1. 2020 uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 1. 2. 2020. Žalovaný však úvěr doposud nesplatil ani zčásti. Pohledávku z předmětné smlouvy nabyla žalobkyně od [právnická osoba] postoupením ke dni 14. 6. 2021, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně se na žalovaném domáhá dlužné úvěrové jistiny ve výši 3 000 Kč, sjednané smluvní pokuty ve výši 1 455 Kč (v sazbě 0,1 % denně z částky 3 000 Kč od 2. 2. 2020 do 14. 6. 2021), částky 150 Kč (dlužné paušální náhrady upomínání) a částky 473 Kč (náklady vynaložené na mimosoudní vymáhání dluhu). Vedle těchto částek uplatila žalobkyně i právo na zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 398,63 Kč (za dobu od 2. 2. 2020 do 14. 6. 2021) a nadále z částky 3 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval. 3. Soud ve věci jednal dne 30. září 2022 v nepřítomnosti účastníků /srov. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /. 4. Při jednání soud provedl žalobkyní označené listinné důkazy, na jejichž základě dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: 5. Společnost [anonymizováno] (věřitel) a žalovaný, jako klient (dlužník), uzavřeli dne 13. 1. 2020 písemnou smlouvu (nadepsanou jako Smlouva o úvěru [číslo]), jíž tato společnost žalovanému poskytla v hotovosti částku 3 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal vrátit do 1. 2. 2020, a to bez navýšení (to bylo dohodnuto pouze pro případ, že by žalovaný požádal o prodloužení splatnosti). Žalovaný však úvěr ani zčásti nevrátil. Před uzavřením předmětné smlouvy [právnická osoba] neprověřila, zda je žalovaný schopen svým platebním povinnostem dostát a úvěr v dohodnuté lhůtě splatit. Společnost [anonymizováno] smlouvu s žalovaným sjednávala v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný nevystupoval jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. 6. Žalovaný byl v řízení pasivní, netvrdil a neprokazoval, že by žalobkyni anebo její právní předchůdkyni na úhradu úvěru cokoliv zaplatil, a v řízení nic takového ani nevyšlo najevo. 7. Po právní stránce soud právní vztah vzniklý mezi [právnická osoba] a žalovaným posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a to jako poměr ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dle § 2390 OZ, na základě níž [právnická osoba] (zapůjčitel) přenechala žalovanému (vydlužiteli) zastupitelnou věc (peníze) tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ ([právnická osoba] úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání). Jelikož [právnická osoba] při sjednávání smlouvy nedostála zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet a splatit plánovaný spotřebitelský úvěr (srov. § 86 odst. 1 ZSÚ), je předmětná smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, přičemž soud má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout i bez návrhu dle § 588 OZ. Komunitární právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované kupříkladu v § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytovaná ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto v společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a nízkou úrovní právního vědomí (již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani dlužník, jenž je v soudním řízení aktivní, zpravidla neuplatní námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ v těchto případech tedy ustupují (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele. Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ostatně je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby. 8. Plnění, které na základě předmětné smlouvy přijal žalovaný od [právnická osoba], je třeba posoudit podle ustanovení OZ o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2991 odst. 1 a 2 OZ. Toto bezdůvodné obohacení, konkrétně ve výši 3 000 Kč (tj. ve výši poskytnuté úvěrové jistiny) je žalovaný povinen vydat [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni, která pohledávku nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ. Stran lhůty k plnění má soud za to, že žalovaný byl povinen vydat [právnická osoba] toto bezdůvodné obohacení nejdéle ve lhůtě původně sjednané splatnosti půjčky, tj. do 1. 2. 2020, a protože tak neučinil, ocitl se s plněním této své povinnosti v prodlení počínaje dnem následujícím (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tj. ke dni 2. 2. 2020), což je úrok z prodlení v sazbě 10 % ročně. 9. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč a dále úrok z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 2. 2. 2020 do zaplacení a ve zbylé části, tj. co do částky 2 078 Kč (smluvní pokuta, paušální náklady upomínání a náklady mimosoudního vymáhání), žalobu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 65 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 35 % předmětu řízení; žalobkyně tudíž má proti žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (tj. 30 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 126 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokáta ve výši 400 Kč /za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 200 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 126 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 600 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 338 Kč (tj. 30 % z částky 1 126 Kč). 11. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ostatně žalobkyně – což je patrné z listinných důkazů – nabyla množství pohledávek stejného typového základu a je zřejmé, že je (z valné části) uplatnila u soudů. 12. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (tj. výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do náplně její činnosti patří nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je anebo alespoň má být (personálně i technicky) vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a přitom bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva). 13. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. 14. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.