26 C 89/2022-29 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 29 999 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 1. 9. 2021 poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve výši disponibilního úvěrového limitu 30 000 Kč, resp. – při splnění dalších podmínek – vázaný revolvingový úvěr ve výši 150 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím vydané a aktivované kreditní karty. Žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 29 999 Kč, které se zavázal žalobkyni splácet (vrátit) ve sjednaných měsíčních splátkách, avšak tuto povinnost porušil (splátky nesplácel řádně a včas). Žalobkyně tudíž od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 26. 8. 2022 a vůči žalovanému se nyní domáhá (jen) zaplacení dlužné úvěrové jistiny ve výši 29 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 11. 9. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Žalobkyně souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil; proto soud předpokládal, že i on s takovým postupem souhlasí /srov. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /. 4. Podle § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařídil jednání. 5. Z žalobkyní předložených listin vyplývá, že žalobkyně, která je podnikatelkou mj. v oblasti poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů, a žalovaný dne 1. 9. 2021 uzavřeli„ Smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno]“ (označenou [číslo]), na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla revolvingový úvěr do výše disponibilního úvěrového limitu (rámce), jenž byl ke dni uzavření smlouvy sjednán ve výši 30 000 Kč, s tím, že první čerpání úvěru bylo dohodnuto ve výši 29 999 Kč za účelem úhrady kupní ceny spotřebního zboží ([anonymizováno]), které žalovaný kupoval od [právnická osoba], [IČO], tj. od prodejce elektrospotřebičů, jenž při uzavření smlouvy s žalovaným zastupoval žalobkyni. Jinak byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky z úvěrového rámce prostřednictvím platební (úvěrové) karty. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr vrátit (splácet) s úrokem v sazbě 25,58 % ročně, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši nejméně 1 736 Kč (včetně pojistného sjednaného ve výši 150 Kč). Tyto skutečnosti vyplývají přímo z předmětné smlouvy, resp. též z výpisu z obchodního rejstříku, jde-li o právní osobnost a předmět podnikání žalobkyně. Z interních výpisů žalobkyně z předmětného úvěrového účtu vyplývá, že žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce dne 1. 9. 2021 celkem 29 999 Kč a že žalobkyni na úhradu úvěru dosud nic nezaplatil. Čerpání úvěru ve výši 29 999 Kč (ve prospěch bankovního účtu [právnická osoba]) je zřejmé rovněž z přehledu transakcí sestaveného v prostředí elektronického bankovnictví [právnická osoba], ve vztahu k písemnému potvrzení [právnická osoba] [anonymizováno] o jejím bankovním účtu. Dopisem ze dne 1. 6. 2022 žalobkyně žalovanému sdělila, že od předmětné smlouvy odstupuje z důvodu jeho prodlení se splácením úvěru, vyzvala jej k okamžitému zaplacení dluhu, který vyčíslila v částce 36 012,18 Kč, a současně ho upozornila na hrozící soudní vymáhání dluhu; z poštovního podacího archu vyplývá, že tento dopis žalobkyně žalovanému odeslala na adresu jeho trvalého pobytu doporučenou poštovní zásilkou dne 3. 6. 2022. 6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 1. 9. 2021 žalobkyně a žalovaný, který přitom nevystupoval – na rozdíl od žalobkyně – jako podnikatel (ani v rámci samostatného výkonu svého povolání), uzavřeli písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla, resp. žalovaný téhož dne čerpal peněžní prostředky ve výši 29 999 Kč, které se zavázal splácet měsíčními splátkami, což neučinil. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k zaplacení celého dluhu dopisem odeslaným 3. 6. 2022. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně náležitě nezjišťovala, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit). 7. Žalobkyně předložila i jiné listiny (listinné důkazy), z nichž však – též s ohledem na důvody tohoto rozhodnutí – soud nezjistil žádné pro věc významné okolnosti. Konkrétně se jedná o dopisy žalobkyně žalovanému ze dne 26. 8. 2022 a 1. 3. 2022, jimiž žalobkyně odstupuje od úvěrové smlouvy a vyzývá žalovaného k zaplacení dluhu s upozorněním na hrozící soudní vymáhání, a obdobný dopis ze dne 15. 9. 2022, jímž tak žalobkyně činí již prostřednictvím svého zástupce, a poštovní podací archy žalobkyně ze dne 30. 8. 2022 a 15. 9. 2022, na nichž není uvedena ani jedna zásilka adresovaná žalovanému. Odstoupení od úvěrové smlouvy však bylo spolehlivě zjištěno z jiné, prokazatelně odeslané listiny. 8. Po právní stránce soud poměr mezi žalobkyní a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 1. 9. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, přičemž žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popřípadě v rámci samostatného výkonu svého povolání). 9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). 11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ). 12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda [právnická osoba], jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ. 13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost v