17 C 133/2024-36 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou soudu dne 4. 4. 2024 zaplacení 34 893,01 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 17. 12. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, (dále jen „smlouva číslo , hodnota, “), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 20.000,00 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného příslušenství v sedmdesáti osmi pravidelných týdenních splátkách po 524,00 Kč splatných do 16. 6. 2023. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr pouze 3.700,00 Kč.2. Žalobkyně dále v doplnění žaloby doručeném soudu dne 7. 10. 2025 uvedla, že před uzavřením smlouvy číslo , hodnota, právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný byl dotazován na své poměry, které byly zaneseny do zákaznické karty a ověřeny podle dokladů vyžádaných od žalovaného, označených v zákaznické kartě. Současně si z insolvenčního rejstříku ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Kopie dokladů žalovaného označených v zákaznické kartě nemá právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, neboť tyto žadatelé o půjčku, respektive zápůjčku, překládají zástupci věřitele pouze při sjednávání a uzavírání smlouvy.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a jelikož si skutečnosti zjištěné z jednotlivých důkazů podstatné pro rozhodnutí ve věci navzájem neodporují, má zároveň za prokázaný tento skutkový stav:5. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20.000,00 Kč a žalovaný se zavázal tento včetně sjednaného příslušenství splácet v sedmdesáti osmi týdenních splátkách po 524,00 Kč (zjištěno ze smlouvy číslo , hodnota, ).6. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 20.000,00 Kč dne 17. 12. 2021, avšak na poskytnutý úvěr uhradil pouze 3.700,00 Kč – 23. 12. 2021 částku 2.500,00 Kč, 21. 1. 2022 částku 1.000,00 Kč a 18. 3. 2022 částku 200,00 Kč (zjištěno z tabulky umoření).7. Při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je svobodný a bez partnerky nebo partnera, nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá zřízený bankovní účet na své jméno, žije v nájemním bydlení, pracuje na plný úvazek jako dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 17.721,00 Kč a další příjem jeho domácnosti činí 8.000,00 Kč měsíčně. Na straně výdajové pak právní předchůdkyně žalobkyně zohlednila měsíční výdaje žalovaného ve výši 3.000,00 Kč a to, že nesplácí jiné spotřebitelské úvěry. Příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce říjen a listopad 2021, ostatní žalovaným tvrzené skutečnosti neověřovala (zjištěno ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 17. 12. 2021).8. Pohledávky za žalovaným vzniklé na základě smlouvy číslo , hodnota, postoupila právní předchůdkyně žalobkyně včetně příslušenství na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 a seznamu postoupených pohledávek, který je její přílohou), což bylo žalovanému oznámeno (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023).9. Pod pohrůžkou podání žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek do 1. 3. 2024 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2024).10. Od roku 2014 do roku 2019 bylo proti žalovanému zahájeno u , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , adresa, celkem devět exekučních řízení, většinou po dvě ročně, další dvě exekuční řízení byla proti němu zahájena v roce 2022 a jedno pak v roce 2024; v jednom z exekučních řízení zahájených v roce 2014 byla oprávněnou dokonce sama žalobkyně (zjištěno lustrací informačního systému zdejšího soudu).11. Ze zbylých provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé.12. Na základě ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy číslo , hodnota, (dále jen „OZ“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.13. Podle ustanovení § 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.14. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy číslo , hodnota, (dále jen „ZSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.15. Na základě ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (za který je dle shora uvedeného ustanovení § 2 odst. 1 ZSÚ třeba považovat i peněžitou zápůjčku) nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 30/2015-39 či rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 28 Co 279/2020-167).16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C–679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. S ohledem na citovaná rozhodnutí je dle názoru soudu nutno smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením úvěrující řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, ale i dle ustanovení § 580 odst. 1 OZ. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěrusc