Okresní soud v Děčíně 19 C 193/2026-50 – Náklady řízení

o 10 293,84 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17.4.2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 293,84 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 8.1.2025, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, : , IČO, ), na základě níž původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 879,75 Kč a úrokem ve výši 414,25 Kč do 7.2.2025. Žalovaný však doposud zaplatil pouze 10 000,16 Kč a zbývá mu tak na jistina doplatit částku 10 293,84 Kč. Pohledávka od původního věřitele byla postoupena žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2026.Stanovisko žalovaného k žalobě se soudu nepodařilo získat. K výzvě soudu projevili účastníci vůli, aby soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) ve věci rozhodnul bez nařízení jednání. Na základě předložených listin pak soud dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Ze smlouvy o úvěru ze dne 8.1.2025 ve spojení s potvrzením o provedené transakci má soud za prokázané, že na základě úvěrové smlouvy byl žalovanému původním věřitelem (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , IČ: , IČO, ) poskytnut převodem na účet žalovaného úvěr ve výši 14 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 879,75 Kč a úrokem ve výši 414,25 Kč do 7.2.2025.Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi poskytovatelem finančních služeb a žalovaným v postavení spotřebitelky, aplikují se na posouzení úvěrové smlouvy ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.).Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.S ohledem na uvedená ustanovení soud posuzoval platnost předmětné úvěrové smlouvy. K otázce posouzení způsobilosti žalovaného splácet sjednaný úvěr žalobkyně sice v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobkyně posuzoval, avšak ani přes poučení a výzvu soudu žádné konkrétní skutečnosti o tom, jakým způsobem tak činil, neuvedla a ani k tomuto neoznačila žádné důkazy. Proto soud nemá splnění povinnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zákonným postupem posoudit úvěruschopnost spotřebitele za splněnou a dovodil na základě toho neplatnost úvěrové smlouvy.S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku v žalobě uvedených smluv o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 3 999,84 Kč (tj. 14 000 Kč mínus 10 000,16 Kč).Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl.Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění. Proto soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného v obecné třídenní pariční lhůtě.S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 999,84 Kč, představující nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že v situaci, kdy procesně více úspěšnému žalovanému za řízení žádné náklady nevznikly, soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.