Okresní soud v Děčíně 20 C 131/2026-75 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 143 457,40 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 2. 2025, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 68,34 % ročně, ve 48 měsíčních splátkách po 6 124 Kč, počínaje dubnem 2025. Žalovaný uhradil tři splátky po 6 124 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru ke dni 21. 9. 2025. Žalobkyně tedy na žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 115 402,77 Kč (původní jistina 98 638,44 Kč a přirostlý úrok v částce 16 764,33 Kč), smluvní pokutu v částce 998 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v částce 115 402,77 Kč za období od 23. 9. 2025 do 11. 5. 2026 ve výši 26 657,40 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, úrok ve výši 68,34 % ročně z částky 98 638,44 Kč od 23. 9. 2025 do 14. 10. 2025 ve výši 3 955,16 Kč, úrok ve výši 11,50 % ročně z částky 98 638,44 Kč od 15. 10. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 9. 2025 dosáhne částky 352 742,40 Kč.2. Žalobkyně dále uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má celkový čistý měsíční příjem 25 500 Kč a celkové měsíční náklady 15 860 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl částku 7 000 Kč. Žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů. K ostatním výdajům žalovaného nejsou další doklady.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.5. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 2. 2025 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 68,34 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 6 124 Kč, celkem se zavázal vrátit žalobkyni částku 293 952 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání).6. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 3. 2025 s parametry úvěru v částce 100 000 Kč, celkovou splatnou částkou 293 952 Kč, na období 48 měsíců s měsíční splátkou 6 124 Kč, úrokovou sazbou ve výši 68,34 % ročně, RPSN ve výši 89,80 % ročně. Součástí je splátkový kalendář.7. Z výpisu poplatků soud zjistil, že Moneta Money Bank, a.s. vede žalovanému účet č. , č. účtu, .8. Z karty klienta a dokladu o vyplacení soud zjistil, že žalobkyně dne 28. 2. 2025 poukázala na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 100 000 Kč a že žalovaný uhradil tři splátky po 6 124 Kč, celkem tedy 18 372 Kč.9. Z hodnocení klienta ze dne 28. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční čistý příjem ve výši 25 500 Kč, a to ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, ., výdaje uvedl ve výši 15 860 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, splátky 2 000 Kč, bydlení v částce 7 000 Kč, ostatní v částce 2 000 Kč. Dále uvedl, že je rozvedený, bydlí u rodičů a má maturitní vzdělání.10. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 28. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaný měl dluhy po splatnosti ve výši 22 520 Kč.11. Z jiných než shora uvedených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.12. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.13. Dne 28. 2. 2025 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě téhož dne poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami po 6 124 Kč, počínaje měsícem dubnem 2025, a to s úrokem v sazbě 68,34 % ročně. Žalovaný zaplatil žalobkyni tři splátky po 6 124 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně neověřovala příjem žalovaného uvedený žalovaným ve výši 25 500 Kč, ani nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o měsíčních výdajích ve výši 15 860 Kč, z toho bydlení ve výši 7 000 Kč, splátky ve výši 2 000 Kč, životní minimum ve výši 4 860 Kč a ostatní ve výši 2 000 Kč nijak neprověřovala. Žalovaný měl ke dni 28. 2. 2025 dluhy ve výši 22 250 Kč po splatnosti.14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.18. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí u rodičů (což nijak neověřila), jeho čistý měsíční příjem činí 25 500 Kč a jeho výdaje činí 15 860 Kč. Žalovaným poskytnuté údaje k příjmům žalobkyně neověřila (např. výplatní páskou, výpisem z účtu, z potvrzení o příjmu), resp. k žalobě žádné potvrzení o výši příjmu žalovaného nedoložila. K tvrzeným výdajům žalovaného žalobkyně nezjistila ničeho. Co se týče jeho závazků, žalobkyně nijak nepracovala ani s výpisem z NRKI, ze kterého bylo soudem zjištěno, že žalovaný měl ke dni 28. 2. 2025 dluh ve výši 22 250 Kč po splatnosti.19. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.20. Žalobkyně tak neověřila, že žalovaný dosahuje uváděného příjmu, a nadto rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje ve výši 15 860 Kč sice dle názoru soudu mohou být reálné, avšak nemusí. Stejně jako měla žalobkyně povinnost ověřit příjmy žalovaného, měla povinnost ověřit i jeho výdaje, kdy následným porovnáním mohla teprve učinit kvalifikované posouzení jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, nadto za situace, kdy byl žalovaný ke dni podpisu smlouvy s částkou 22 250 Kč po splatnosti. Bez tohoto prověření není ani soud nyní schopen toto prověření zrekonstruovat a zjistit, zdali byl žalovaný v době poskytnutí úvěru schopný tento splácet či nikoli. Tuto vadu by dostatečně zhojilo např. vyžádání si výpisu z účtu žalovaného, kdy by žalobkyně zjistila pravidelné výdaje žalovaného, jakož i posoudila jeho celkový profil. Nadto se žalobkyně spokojila s tvrzením žalovaného, že bydlí u rodičů, kdy ani toto tvrzení nijak neověřila, přičemž náklady na bydlení v bytě nebo v domě budou zjevně rozdílné. Soud proto uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, když reálné výdaje žalovaného ani jeho životní situaci nijak nezkoumala, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.21. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit smluvní pokutu ani žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení. Shodný závěr ohledně vzniku nároku na úroky z prodlení vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 36/2026: „Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaná nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí.“. (shodně rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 37/2026).22. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.23. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 81 628 Kč představující nezaplacenou jistinu (100 000 Kč – 18 372 Kč).24. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci jen částečný úspěch. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 143 457,40 Kč na jistině, dále úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 116 800 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení a úrokového nároku ve výši 3 955,16 Kč spolu s dalším úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 98 638,44 Kč od 15. 10. 2025 do zaplacení. Ke dni rozhodnutí, tj. 11. 9. 2026, představovalo žalované plnění včetně do té doby narostlého příslušenství částku 170 689,73 Kč. Žalobkyni bylo přiznáno 81 628 Kč; ve zbývající části jistiny ve výši 61 829,40 Kč a v celém uplatněném příslušenství byla žaloba zamítnuta. Úspěch žalobkyně proto činí 47,82 %, zatímco úspěch žalovaného 52,18 %. Čistý úspěch žalovaného tak představuje 4,36 %.26. S ohledem na shora uvedené tak soud rozhodl, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.