11 C 13/2021-96 — Okresní soud v Domažlicích

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200 Kč s úrokem 8,25 % ročně od [2020] do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části, to je pro částku 11 663 Kč s úrokem 8,25 % ročně od [2020] do zaplacení, pro 1 830,62 Kč a úrok 102,68 % ročně z částky 9 474,71 Kč od [2020] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla [2019] uzavřena smlouva o úvěru, podle které získal žalovaný peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Vzhledem ke sjednané efektivní úrokové sazbě ve výši 167,84 % ročně měl žalovaný zaplatit žalobkyni celkem 27 936 Kč v 18 měsíčních splátkách po 1 552 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 14 016 Kč, naposledy splátkou v červnu 2020. Žalobou žalobkyně u soudu uplatnila nárok na částku 11 663,19 Kč představující novou jistinu. Původní dlužná jistina byla 9 474,71 Kč, dále 200 Kč jako náhradu nákladů vzniklých v souvislosti prodlením žalovaného, smluvní pokutu 0,1 % denně z nové dlužné jistiny od [2020] do zaplacení, avšak tu vyčíslila jen do vyhotovení žaloby, v částce 1 830,62 Kč a úrok z úvěru z původní dlužné jistiny 9 474,71 Kč v nominální sazbě 102,68 % ročně od [2020] do zaplacení. Soud prvního stupně považoval ujednání o úrokové sazbě a smluvní pokutě za neplatné pro rozpor so dobrými mravy. Protože žalovaný již vrátil poskytnuté peněžní prostředky, žalobu zamítl, s výjimkou poplatku za upomínku ve výši 200 Kč s úrokem z prodlení. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadala výrok pod bodem II, v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení původní jistiny ve výši 9 747,71 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně do zaplacení a částky 563,61 Kč přestavující přirostlý úrok k jistině ve výši 26,43 % ročně s úrokem z prodlení, a dále v části, ve které byl zamítnut úrok v rozsahu 26,43 % ročně z původní dlužné jistiny 9 474,71 Kč od [2020] do zaplacení. Namítala nesprávné právní závěry soudu prvního stupně. Ujednání o úroku považovala za platné, protože úrok byl sjednán v zákonných limitech s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěru. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Připomněla lhostejnost žalovaného k plnění jeho povinností ze smlouvy i k průběhu soudního řízení. Zdůraznila, že informace o úrokové sazbě byly žalovanému poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Žalovaný se navíc neúměrného zkrácení ve smyslu § 1793 občanského zákoníku nedovolal. I kdyby soud prvního stupně hodnotil ujednání o úroku jako neplatné, pak by musel postupovat podle § 1802 občanského zákoníku a úroky určit v obvyklé výši. Pak by mělo být přiznáno žalobkyni právo na úrok ve výši 26,43 % ročně. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020, odkázala na postup podle § 2993 občanského zákoníku, kdy žalovaný nevznesl námitku vzájemného plnění a soud nemůže provést vypořádání případného bezdůvodného obohacení. Navrhovala proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě v rozsahu jejího odvolání bylo vyhověno. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil a k odvolacímu jednání se nedostavil. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. l, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vycházel z ustanovení § 2395 občanského zákoníku o smlouvě o úvěru, ze kterého plyne povinnost úvěrovaného zaplatit úvěrujícími úroky, neboť bez jejich sjednání by se ani o úvěrovou smlouvu nejednalo. Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 167,84 % ročně. Tato sazba je ve smlouvě skutečně uvedena coby efektivní úrok a odvolací soud nepochybuje, že odpovídá podle žalobkyní objasněného výpočtu nominální sazbě 102,68 % ročně. Výše úroku byla sjednána transparentně a žalobkyně splnila v té souvislosti i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřenou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru, nemusí být nepřiměřeným ani úrok, který je dvounásobkem, či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Jak odvolací soud zjistil, obvyklá míra úroku poskytovaných domácnostem v červenci 2019 činila nejvýše 9 % ročně. Tuto sazbu sjednaný úrok mezi účastníky i při vyjádření nominální sazby převyšuje více než desetkrát. Při hodnocení mravnosti smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto extrémně vysokého úroku, je nutno přihlédnout nejen k výši úroku, ale i k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, její obsah nemohl reálně ovlivnit. Ve článku 2.2. a 6.4. smlouvy bylo sjednáno tzv. přirůstání úroku a konstrukce„ Nové jistiny“, která však žádnou novou jistinou není, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, ale zahrnuje i její odměnu (úrok), spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Toto ujednání také nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 občanského zákoníku již s ohledem na formulaci o přirůstání úroku běžících do zaplacení. Anatocismus, to je ujednání o právu požadovat úrok z úroku, není ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejich účastníkem je spotřebitel, nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch a musí být zcela transparentní a srozumitelné běžnému spotřebiteli. Nelze jej posuzovat izolovaně od výše sazby přirůstajícího úroku, která je i bez tohoto ujednání nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti určené v ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. 6. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je třeba podle § 580 občanského zákoníku považovat za absolutně neplatnou. Povinnost zaplatit poplatek za upomínku 200 Kč podle této neplatné smlouvy, jež je vyjádřena ve výroku I, který nebyl napaden opravným prostředkem žalovaného, a tento výrok není předmětem odvolacího řízení. 7. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, protože jde o plnění poskytnuté bez právního důvodu. Má právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení ve výši určené právní úpravou, protože žalovaný byl k jejich vrácení vyzván a se splněním povinnosti je v prodlení. Protože žalovaný již vrátil žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 14 000 Kč, nelze z tohoto důvodu přiznat žalobkyni další plnění. Za důvodnou nelze mít námitku žalobkyně, která poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 71/2020, z něhož dovozuje právní závěr, že na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013 nemůže soud podle § 2993 občanského zákoníku provést bez námitky žalovaného sám zúčtování vzájemných plnění poskytnutých z neplatné smlouvy. Ustanovení § 2993 věty druhé o. z., o které žalobkyně uvedený právní závěr opírá, totiž na řešený skutkový stav nedopadá. Skutek vymezený žalobou, jenž spočívá v tom, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 14 000 Kč, je nutno podřadit pod ustanovení § 2993 věty první o. z, podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně plnila, pokud poskytovala úvěr z neplatné smlouvy, aniž měla platný závaze