19 C 203/2022-44 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 26 155 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 437,36 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 669,58 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 7 669,58 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavil. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru (označenou jako smlouva„ o zápůjčce“), podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 18 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 33 650 Kč s tím, že částku 7 124 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doporučení, administrativní činnost a flexibilní splácení“, a částku 5 306 Kč poplatek„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 220 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně ve svém souhrnu výrazně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 75,4 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 3 220 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 21 220 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatil toliko částku 20 695 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 525 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni – před jednáním – poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť a) závěr o neplatnosti dílčího ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by pro – advokátem zastoupenou – žalobkyni měl být znám z celé řady obdobných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 14. Případně na vysvětlenou podepsaný soud dodává, že zamítnout bylo nutno i část nároku ve výši 4 200 Kč z titulu smluvní pokuty a dalších„ sankčních poplatků“, neboť žalobkyní dovolávané ujednání nebylo součástí smlouvy (srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011 (N 183/71 SbNU 201)). 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.