19 C 292/2022-16 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 10 809 Kč s příslušenstvím. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla, resp. nesplnil, k čemu se zavázal smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřenou dne [datum] skrze prostředky elektronické komunikace. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, jakkoli pouze fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud tudíž provedl toliko důkazy listinami předloženými žalobkyní. Ze shora označené smlouvy vyplývá, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do úvěrového limitu ve výši 50 000 Kč na jím uvedený bankovní účet. První čerpání bylo sjednáno jako automatické ve výši 5 000 Kč. Oproti tomu se žalovaný zavázal úvěr splácet, a to tak, že do každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem po měsíci, v němž úvěr čerpal, byl povinen uhradit minimální splátku úvěru, která činila jednu pětinu dlužné částky (k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce), nejméně částku 300 Kč. Při každém čerpání úvěru se zároveň žalovaný zavázal uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, který se ke konci každého měsíce stal součástí jistiny, a žalovaný měl být rovněž povinen hradit úrok ve výši 20 % měsíčně z dlužné částky. Žalovaný měl být navíc povinen hradit náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti se svým prodlením, a to ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Z bankovních výpisů žalobkyně soud zjistil, že celkově žalobkyně poskytla žalovanému částku 6 200 Kč (nejprve částku 5 000 Kč, poté částky 1 000 Kč a 200 Kč). Současně se z žaloby podává, že žalovaný z titulu inkriminované smlouvy žalobkyni celkem zaplatil částku 2 208 Kč. 4. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž smlouvu – v souladu s ustanovením § 13 občanského zákoníku – posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku, podle nichž je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Zdejší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], ve věci žalobkyně, vycházející z obdobných skutkových základů jako posuzovaná věc, mimo jiné uvedl: Žalobkyně (podnikatel) je v daném právním vztahu v silnějším postavení oproti žalovanému (spotřebiteli). O tom svědčí i skutečnost, že se jedná o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem. Žalovaný tedy neměl reálnou možnost obsah smlouvy jakkoli ovlivnit. Jedinou možností, jak reálně ovlivnit obsah smlouvy je v takovém případě pouze její neuzavření. To však soud nepovažuje za možnost ve smyslu § 1798 odst. 1 občanského zákoníku. Neméně podstatný je i fakt, že žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, kteří by na běžné bankovní úvěry nedosáhli. Zpravidla se tedy jedná o rizikové dlužníky, jejichž likvidita je velmi omezená, případně nulová. Takto zvýšená míra rizikovosti je nebankovními společnostmi kompenzována zvýšenou odměnou za půjčení finančních prostředků v podobě úrokové sazby. Vyrovnávání zvýšené rizikovosti takových úvěrů však nemůže být bezhraniční. Právní ochrany může požívat pouze takové stanovení odměny, které bude mimo jiné odpovídat dobrým mravům. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nutné za nepřiměřenou, a tedy odporujícím dobrým mravům, považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejnižším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nepřiměřená je zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Pakliže za shora nastíněné situace žalobkyně půjčila žalovanému finanční prostředky s měsíční úrokovou sazbou 20 %, přestavuje takto stanovená úroková sazba úrok ve výši 240 % ročně. Nezbývá než takto stanovený zisk označit za nemravný, bez ohledu na způsob stanovení úrokové sazby. Úrok je cenou za zapůjčené finanční prostředky. Takto nepřiměřenou odměnu žalobkyně nelze považovat za adekvátní vyvážení rizikovosti klientů, aniž by soud prováděl dokazování ohledně úvěrů v bankovním sektoru. Zároveň lze uvést, že je soudu z jeho úřední činnosti známo, že úvěry z kreditních karet, což lze označit za nejrizikovější produkty, se pohybují okolo 18 % ročně. Jednání žalobkyně spočívající v ujednání takto nepřiměřeného úroku nelze tedy již hodnotit jako krytí vyšší míry rizikovosti klientů žádajících o nebankovní úvěr a je nutné posoudit jako společensky nežádoucí, kdy je zapotřebí před zásadu smluvní volnosti stran postavit zásadu ochrany spotřebitele. <i>6. Soud si je vědom oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, kdy nepřiměřená výše úrokové sazby sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, ale pouze ujednání o úroku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V posuzovaném případě však uzavřená smlouva o úvěru obsahuje řadu dalších pro spotřebitele krajně nevýhodných ujednání, které ve svém souhrnu znamenají natolik velkou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch slabší strany (spotřebitele), že nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu a je nutné smlouvu považovat za absolutně neplatnou.</i> <i>7. V tomto směru lze poukázat především na ujednání ohledně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 % z každé poskytnuté částky. V prvé řadě lze uvést, že soud i takto ujednanou výši poplatku považuje za nepřiměřenou a tedy za nemravnou. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se poplatek ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny. Je tedy splatný spolu s jistinou v měsíčních splátkách, a je tedy i s ní nadále úročen úrokem ve výši 20 % měsíčně z dlužné částky. Dochází zde tedy k odměně v podobě úroku nejen z poskytnutých finančních prostředků, ale též z odměny, resp. nákladů v podobě poplatku. V uvedeném ujednání soud shledává bez ohledu na výše uvedené neopodstatněné ujednání uměle navyšující dlužnou částku úvěru, když zároveň takové, pro spotřebitele velmi podstatné ujednání, není na první pohled ze smlouvy zřejmé. S ohledem na to, že se jedná o podstatné ujednání pro to, aby se spotřebitel mohl posoudit, jakou částku bude ve finále hradit navíc, je jeho nepřehledné vymezení ve smlouvě neakceptovatelné.</i> <i>8. V neposlední řadě lze konstatovat, že ve smlouvě bylo ujednáno i právo žalobkyně na náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Soud žalobkyni tyto nepřiznal, neboť shledal i toto ujednání za prohlubující nerovnováhu práv a povinností účastníků v neprospěch spotřebitele, když je zároveň tímto ujednáním de facto zastírána pravá povaha daného institutu. K tomu lze pro bližší odůvodnění uvést, že náklady mají pokrývat zvýšenou práci, úsilí, námahu, výdaje, které žalobkyně musí vynaložit v důsledku prodlení žalovaného, a jako takové jsou zpravidla hrazeny jednorázově buď jako celek nebo za jednotlivý úkon. S ohledem na to, že ze smluvního ujednání nevyplývá, že by měly být hrazeny za daný konkrétní úkon, je bezmyšlenkové opakování požadavku úhrady částky 200 Kč každý měsíc za prodlení s téže částkou neoprávněné a svědčí spíše o povaze smluvní pokuty sloužící k zajištění dluhu. Pro dokreslení nerovnováhy vztahu lze současně poukázat na skutečnost, že závazek v prodlení je ve smlouvě zajištěn již smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.</i> 9. Na základě uvedených skutečností soud uzavřel, že inkriminovanou smlouvou byla založena tak výrazná nerovnováha mezi smluvními stranami, že nárok odvíjející se od této smlouvy nemůže požívat právní ochrany, pročež je nutno tuto smlouvu považovat za absolutně neplatné právní jednání. 10. S citovaným právním hodnocením se podepsaný soud plně ztotožňuje (přičemž je vhodné rovněž uvést, že k obdobným závěrům dospěl zdejší soud i v dalších věcech žalobkyně – viz např. rozsudky sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]), ze shora rekapitulovaných důvodů proto soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsa