4 C 2/2021-142 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně [celé jméno žalobkyně] podala dne [datum] u Okresního soudu v Domažlicích žalobu, kterou se domáhala určení, že je nepominutelným dědicem po zůstaviteli, zemřelém [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], posledně bytem [adresa]. [ulice] [číslo popisné], zemřelý [datum]. Žalobu opřela o tvrzení, že její zemřelý otec pořídil dne [datum] listinu o vydědění ve formě notářského zápisu, závěť nepořídil. Jako důvod vydědění uvedl, že žalobkyně jako dcera zůstavitele, o něj neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. S předmětným důvodem vydědění žalobkyně nesouhlasí, protože nenastal, když zůstavitel, jako otec žalobkyně, v zásadě svým chováním vyloučil styk mezi dcerou a otcem. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a nárok v ní obsažený v plném rozsahu neuznal. Předně namítl, pokud neopominutelný dědic zpochybňuje důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo, nelze neopominutelného dědice proto ve smyslu § 170 z. ř. s. odkázat k podání žaloby, pokud se neopominutelný dědic žalobou domáhal určení svého postavení jako neopominutelného dědice, bylo by třeba na takovou žalobu pohlížet jako na určovací žalobu ve smyslu § 80 o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017), jde-li o spor o platnost dědění nezbývá než řešení nalézat v ustanovení § 80 občanského soudního řádu, podle kterého nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat na plnění. Ve smyslu ustanovení § 1673 odstavec 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, se tato ustanovení vztahují na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo, avšak s ohledem na skutečnost, že nepominutelný dědic oproti dřívější právní úpravě již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen ve smyslu znění ustanovení § 1654 odstavec 1 zákona č. 89/2021 Sbírky na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, stává se věřitelem dědiců, a tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Byla-li žalobkyně odkázána postupem podle ustanovení § 170 odstavec 1 z. ř. s., nemůže takové usnesení založit žádné právní účinky. Žaloba v těchto intencích neměla být podána, neb se nejedná o spor o dědické právo, nýbrž o spor o nárok žalobkyně na povinný díl. 3. Okresní soud v Domažlicích rozhodl ve věci rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že žalobu žalobkyně zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 31 409 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že zůstavitel zemřel dne [datum] se zanecháním listiny o vydědění ze dne [datum], kterou vydědil svou dceru z důvodu, že o něj neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a důsledky vydědění vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Kromě toho v listině o vydědění podotkl, že [celé jméno žalobkyně] není jeho pokrevní dcerou. Žalobkyně s důvody svého vydědění nesouhlasila, proto byla odkázána soudním komisařem usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], k podání žaloby na určení svého dědického práva. Soud prvého stupně dále vyvodil s odkazem na ust. § 3072 o. z., že platnost prohlášení o vydědění je třeba posuzovat podle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V dané věci nebyla zpochybňována platnost listiny o vydědění učiněné notářským zápisem formou veřejné listiny, důvody vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o. z. však nebyly naplněny. Jedním z hledisek, které je třeba zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda sám zůstavitel měl zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel se s žalobkyní nestýkal, s matkou žalobkyně se rozvedl v době, kdy žalobkyni byly tři roky, zůstavitel zpochybňoval své otcovství, avšak k popředí otcovství nedošlo, a sám odmítal mít s žalobkyní jakékoliv vazby. Vztahy v rámci širšího příbuzenstva byly prokazovány výpověďmi jednotlivých svědků. Zůstavitel nestál o kontakty s žalobkyní, proto není možné akceptovat důvod vydědění, že žalobkyně o zůstavitele neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a to i v době jeho nepříznivého zdravotního stavu. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je nepominutelnou dědičkou zůstavitele. Podle § 1648 o. z. má vyděděný nepominutelný dědic právo na povinný díl, když nepominutelný dědic, kterým je žalobkyně, má možnost domáhat se svého povinného dílu podle ust. § 1648 o. z. žalobou. Právo na povinný díl má nepominutelný dědic, u kterého nejsou prokázány zákonné důvody pro vydědění. Nepominutelný dědic má právo na povinný díl v penězích především tehdy, pokud ho zůstavitel v pořízení pro případ smrti pominul, takové opomenutí nemá za následek neplatnost pořízení pro případ smrti, ale nepominutelný dědic se v takovém případě stává věřitelem dědiců. V dané věci má nepominutelná dědička právo na výplatu povinného dílu v penězích, neboť byly shledány neplatnými důvody jejího vydědění. Pokud vyděděný nepominutelný dědic uzná pravost listiny, může namítat platnost vydědění s ohledem na naplnění důvodů vydědění. Takovou námitkou se domáhá práva na povinný díl, protože se mu nemůže dostat dědického podílu. Soud se dále zabýval otázkou, zda má být tento nepominutelný dědic, který popírá důvody vydědění, ale zároveň nenapadá platnost pořízení pro případ smrti, pozůstalostním soudem odkázán k podání žaloby. Podle nové právní úpravy nepominutelný dědic nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jenom na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, a není-li mu tedy dědický podíl zanechán zůstavitelem, stává se pouhým věřitelem dědiců a nesvědčí mu dědické právo po zůstaviteli. Nemůže se tedy jednat o spor o dědické právo, jehož řešení upravují ust. § 1673 odst. 2 o. z. a § 170 z. ř. s . Bylo proto chybou, došlo-li k odkazu na podání žaloby vyděděného nepominutelného dědice, který brojí proti důvodům svého vydědění, aniž napadá platnost vydědění (závěti). Žaloba takového nepominutelného dědice by neobstála ani jako obecná určovací žaloba, neboť nepominutelnému dědici chybí na určení jeho postavení v řízení o pozůstalosti naléhavý právní zájem. Soud uzavřel, že účast vyděděného nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení bude ukončena poté, co uzná pravost a platnost závěti, aniž by byl soudním komisařem odkazován k podání jakékoliv žaloby. Vyděděnému nepominutelnému dědici však zůstane zachována možnost podat žalobu o zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu, ve které bude nést důkazní břemeno o tom, že jeho povinný díl odpovídá svou hodnotou právě žalované částce, nebo částce vyšší. 4. Proti předmětnému rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, které zdůvodnila tím, že splnila pokyn soudu prvého stupně a ve lhůtě 2 měsíců od právní moci usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], podala žalobu proti synovi zůstavitele. Žalobkyně zpochybnila listinu o vydědění, kdy nedůvodné vydědění bylo předmětem dokazování jako předběžná otázka před rozhodnutím o určení, že žalobkyně je jako dcera zůstavitele dědicem ze zákona, a tedy i účastníkem probíhajícího dědického řízení. Zůstavitel závěť o svém majetku nepořídil a dle zákona přicházejí v úvahu jako nepominutelní dědicové, tedy dědicové ze zákona, pozůstalé děti, tj. žalobkyně a žalovaný. Soud prvého stupně sice dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod vydědění, neboť bylo prokázáno, že zůstavitel nestál o kontakty se žalobkyní, a proto není možné akceptovat důvod vydědění, že o zůstavitele trvale neprojevovala zájem. Vydědění žalobkyně je prokazatelně neplatné, žalobkyně je nejen nepominutelnou dědičkou, ale i dědičkou ze zákona, a tedy účastnicí dědického řízení po zůstaviteli, protože zůstavitel vedle listiny o vydědění nepořídil závěť, a tedy ze zákona jsou obě jeho děti nejen nepominutelnými dědici, ale i dědici ze zákona. Ohradila se dále proti závěru soudu prvého stupně, že by uznala pravost listiny o vydědění, která byla učiněna formou notářského zápisu, žalobkyně takové uznání nevyslovila, popřela důvody vydědění, což bylo prokázáno. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu prvého stupně, že vyděděním má nepominutelný dědic právo na povinný díl, tedy když u něj nejsou prokázány zákonné důvody pro vydědění, jako nepominutelný dědic má právo na výplatu povinného dílu v penězích, neboť nebyly shledány neplatnými důvody jejího vydědění. V řízení bylo prokázáno, že důvody vydědění nejsou po právu a závěť zůstavitel nepořídil. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 2236/2020 – 354, z něhož vyplývá, že vedle vydědění by musela existovat i závěť která by pominula žalobkyni, a potom by nemohla být zůstavitelovým dědicem, ale nepominutelným dědicem, a stala by se věřitelem dědiců, kterému nesvědčí dědické