19 C 113/2023-23 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 22 968 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 2 852,67 Kč a 9 138,91 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 26,43 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě vyjádřila toliko tak, že požádala o možnost splátek (viz dále). Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a Zákaznickou kartou žalované, vystavenou téhož dne. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout částku 16 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 29 220 Kč s tím, že částku 6 400 Kč v tomto případě představovala„ odměna za hotovostní inkaso splátek“, částku 3 200 Kč„ administrativní poplatek“ a částku 420 Kč poplatek„ za pojištění Credit Life“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 200 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o odměně za hotovostní inkaso splátek; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a c) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr musel učinit soud rovněž v případě ujednání o„ administrativním poplatku“. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v souzené věci nepodává. Nelze totiž přehlížet, že výše tohoto poplatku dosahuje výše ujednaného úroku, pročež má podepsaný soud za to, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná při součtu všech poplatků s ujednaným úrokem konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 71,5 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. 9. Jde-li pak o poplatek„ za pojištění Credit Life“, shledal soud toto„ ujednání“ absolutně neplatným, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně. 10. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno tato – neplatná – ujednání oddělit od ujednání o kapitalizovaném úroku ve výši 3 200 Kč. 11. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 19 200 Kč. 12. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatila toliko částku 6 232 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 13. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 12 968 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 17,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 3 200 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 14. Z důvodu zvýšení pravděpodobnosti„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované soud vyhověl požadavku žalované a umožnil jí zaplacení žalobkyni přisouzené částky ve splátkách ve výši, která nikterak citelně nepoškozuje žalobkyni, neboť ke splacení celé částky by mělo dojít v době významně nepřesahující jeden rok. 15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše celkového žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.