19 C 116/2023-23 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 32 620 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 12 260 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 812,95 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 649,83 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 535,44 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,64 % ročně z částky 9 535,44 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 20 360 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 253,61Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 003,88 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 24,6 % ročně z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami („ Fajn půjčka“) ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnými zákaznickými kartami žalované. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu (o spotřebitelském úvěru), podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 17 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 30 600 Kč s tím, že částku 6 800 Kč v tomto případě představovala„ odměna za hotovostní inkaso splátek“, a částku 3 400 Kč„ administrativní poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 400 Kč. Poté dne [datum] žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další obdobnou smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 13 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 23 400 Kč s tím, že částku 5 200 Kč v tomto případě představovala„ odměna za hotovostní inkaso splátek“, a částku 2 600 Kč„ administrativní poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 600 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o„ odměně za hotovostní inkaso splátek“; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že toto ujednání je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr je pak nutno učinit rovněž v případě ujednání o„ administrativním poplatku“. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků má podepsaný soud za to, že představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 69,3 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 3 400 Kč v případě první smlouvy a ve výši 2 600 Kč v případě druhé smlouvy. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit první smlouvou v rámci šedesáti týdenních splátek částku 20 400 Kč a druhou smlouvou v šedesáti týdenních splátkách částku 15 600 Kč. 10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 19 090 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 3 540 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatila částku 1 310 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 12 060 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit v případě druhé smlouvy úrok ve výši 17,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 600 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.