19 C 301/2023-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 15 300 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 457,50 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 678,20 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20,82 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnou Zákaznickou kartou žalované, vystavenou též dne [datum]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 000 Kč s tím, že částku 4 000 Kč v tomto případě představovala„ odměna“ za hotovostní inkaso splátek, a částku 2 000 Kč„ administrativní poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 000 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a c) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr musel učinit soud rovněž v případě ujednání o poplatku za administrativní činnosti. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v souzené věci nepodává. Nelze totiž přehlížet, že výše tohoto poplatku dosahuje výše ujednaného úroku, pročež má podepsaný soud za to, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná při součtu všech poplatků s ujednaným úrokem konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 69,3 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od ujednání o kapitalizovaném úroku ve výši 2 000 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 12 000 Kč. 10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila pouze částku 2 700 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 9 300 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 17,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 000 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 22 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14b advokátního tarifu.