19 C 338/2020-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 23 583 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 41 760 Kč, jenž představuje jistinu ve výši 24 000 Kč a úrok ve výši 3 360 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 %, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 800 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč. Dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 720 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28.9.2017. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátku uhradila dne 15.11.2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019, uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní došlo s účinností ke dni 29.11.2019 k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila částku 18 177 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o půjčce posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované, a dále pak i na základě informačního systému právního předchůdce žalobkyně, který obsazoval skóringový model s kritérií vycházejících ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku žalovanou vyhodnotil. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o úvěruschopnosti žalované. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dluhu. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Obě procesní strany daly souhlas s tím, aby soud o věci rozhodl na základě účastníky předložených listinných důkazů, když obě procesní strany se vzdaly práva účasti na projednání věci ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř.. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, soud z listin označených žalobkyní k důkazům zjistil následující skutečnosti: ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] a smluvních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně půjčila žalované částku 24 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 760 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách po 720 Kč. Z půjčené částky vrátila žalovaná dosud 18 177 Kč. Z předžalobní upomínky bylo zjištěno, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dluhu z označené smlouvy. Listinou označenou jako oznámení o postoupení ze dne 29.11.2019, jakož i podacím lístkem je v řízení prokázáno, že společnost [právnická osoba] postoupila výše specifikovanou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou. Současně byla touto listinou žalovaná vyzvána, aby dlužné částky z označené smlouvy uhradila do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Toto oznámení bylo žalované odesláno právní předchůdkyní žalobkyně dne 13.12.2019 a do dispozice žalované se dostalo 14.12.2019, protože žalovaná do 26.12.2019 ničeho na svůj dluh neuhradila, od 27.12.2019 je v prodlení s jeho úhradou. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná žije v manželství, je zaměstnaná hlavním pracovním poměru na dobu neurčitou s čistou měsíční mzdou ve výši 15 000 Kč. Žalovaná má další půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 37 000 Kč s měsíční splátkou 5 000 Kč a pak má další půjčku u [právnická osoba] ve výši 30 000 Kč s měsíční splátkou 1 000 Kč Vedle příjmu z hlavního pracovního poměru uvedla žalovaná ještě další příjmy ve výši 20 000 Kč bez bližšího určení. K výdajům uvedla žalovaná, že hradí nájem 4 000 Kč, výdaje domácnosti ve výši 6 000 Kč, spoří 1 000 Kč, na splátky úvěrů hradí 6 000 Kč a výdaje tak v prostém součtu činí částku 17 000 Kč. Při sečtení všech příjmů (15 000 Kč + 20 000 Kč) a odečtení výdajů ve výši 17 000 Kč, je použitelný příjem ke splácení provedený tímto prostým výpočtem 18 000 Kč. Jediným ověřovaným dokladem k tomuto byla pouze pracovní smlouva. 5. Na základě shora uvedeného soud učinil skutkový závěr o tom, že na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum] obdržela žalovaná v tento den v hotovosti od právní předchůdkyně žalobkyně částku 24 000 Kč, kterou měla splatit v celkové výši 41 760 Kč v 58 týdenních splátkách po 720 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o půjčce ověřila úvěruschopnost žalované tím, že žalovaná vyplnila tzv. kartu zákazníka a předložila pracovní smlouvu. Uvedla, že má čistý příjem 15 000 Kč z pracovního poměru a další blíže nespecifikované příjmy ve výši 20 000 Kč. Splácí dvě půjčky v celkové výši 6 000 Kč měsíčně a má další výdaje ve výši 11 000 Kč měsíčně (za bydlení, za výdaje na domácnost, za spoření). Žalovanou sdělené údaje byly podrobeny tzv. skoringu, který vyhodnotil, že žalovaná je schopna splácet měsíčně na uvedenou půjčku 2 880 Kč - 3 600 Kč měsíčně (v závislosti na počtu týdnů v měsíci). Právní předchůdkyně žalobkyně si však vyjma pracovní smlouvy neověřovala žádný z údajů takto poskytnutých žalovanou, a to ani k výši příjmů, ani k výši jejich výdajů. Pohledávku za žalovanou pak právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni smlouvou ze dne 29.11.2019. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost podle § 9 nesplnil. 8. Povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) č. 145/2010 Sb. stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Pokud se dle svých tvrzení žalobkyně spokojila-li s nedoloženým prohlášením žalované o jejich osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do veřejných registrů, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedený názor soudu plně koresponduje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25 7. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že„ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebi