19 C 250/2021-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 5 564 Kč spolu s příslušenstvím, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (dále i jen banka) dne [datum] prostřednictvím internetových stránek banky [webová adresa], kdy žalovaná vyplnila požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces a žalované byla poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč na její účet, kterou se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 165 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí. Před uzavřením smlouvy prověřovala žalobkyně úvěruschopnost žalované prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobila žalovanou důslednému credit scoringu, posoudila její příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Strany si dále sjednaly řadu poplatků dle sazebníku žalobkyně. Žalovaná však řádně dluh nevrátila. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 150 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem [datum], přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci dohody, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou, dnem [datum], banka poskytla žalované převodem na její bankovní účet č. [bankovní účet] částku 5 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnutou částku bance vrátit a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatky. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet způsobem popsaným v žalobě. Žalovaná však bance ve stanovené lhůtě do 9.7.2020 neuhradila ničeho. V souvislosti s upomínáním žalované žalobkyně naúčtovala žalované další poplatky, dlužná částka sestává z jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 150 Kč. Dle předžalobní upomínky s datem 20.11.2020 měla žalovaná žalovanou částku vrátit žalobkyni ve lhůtě do 30 dnů od sepisu výzvy, tj. do 20.12.2020. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc a dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. V daném konkrétním případě však žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jejich příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, žádné takové doklady nepředložila. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice