16 C 249/2022-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného kontokorentního úvěru včetně příslušenství, který žalované poskytla [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy ze dne 3. 4. 2017 a dodatku k této smlouvě ze dne 26. 4. 2017, jímž byl úvěrový limit zvýšen na částku 50 000 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla doručena. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 11. 7. 2011 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala od toho dne otevřít běžný účet č. [bankovní účet] (smlouva o osobním účtu). Dne 3. 4. 2017 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru – o povoleném přečerpání jeho běžného účtu č. [bankovní účet] do limitu ve výši 9 000 Kč, obsahující všechny charakteristiky úvěru, přičemž žalovaná mohla čerpat úvěr opakovaně, pokud by příslušnou částku splatila do 1 roku od prvního čerpání, a to s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Úrok měla žalobkyně právo vždy posledního dne kalendářního měsíce odečíst z kladného zůstatku na běžném účtu, jinak jej přičíst k jistině úvěru, a to i v případě, že by žalovaná přečerpala i limit povoleného přečerpání. V případě prodlení měla původní věřitelka právo úvěr zesplatnit a žalovaná se zavázala zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši a také smluvní pokutu za prodlení (smlouva o kontokorentním úvěru ze dne 3. 4. 2017, datová zpráva, požadavek ke smlouvě, obchodní podmínky, ceník, oznámení o úrokové sazbě). Na základě dodatku ze dne 26. 4. 2017 byl úvěrový limit zvýšen na 50 000 Kč (dodatek, datová zpráva, požadavek ke smlouvě). Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného předcházejícím uzavření smlouvy ze dne 3. 4. 2017. Předložila pouze důkaz analýzy úvěruschopnosti v souvislosti s dodatkem. Zde původní věřitelka vůbec nezkoumala stabilitu příjmu žalované v čase ani její výdaje. Při určení výdajů vycházela pouze z interního statistického modelu. Původní věřitelka úvěr poskytla a poté navýšila úvěrový limit přesto, že žalovaná měla v té době nesplacený úvěr od [právnická osoba] Finance ve výši 10 000 Kč a [právnická osoba] ve výši 6 000 Kč, které původní věřitelka nezohlednila. V prosinci 2016, v lednu a březnu 2017 přitom běžný účet žalované vedený původní věřitelkou vykazoval nižší konečný měsíční zůstatek, než jaký byl rozdíl splátek původního a navýšeného kontokorentu. V únoru 2017 byl zůstatek dostatečný jen díky úvěru od [právnická osoba]. V době od dubna 2016 do poskytnutí úvěru daný účet většinou vykazoval záporný zůstatek nebo kladný zůstatek do výše kolem 5 000 Kč. Původní věřitelka vůbec nezkoumala, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalobkyně soudu nepředložila výpis z insolvenčního rejstříku ani z registru společnosti CCB (výpisy z účtu za dobu před poskytnutím úvěru, dokument Posouzení úvěruschopnosti). Žalovaná celkově vyčerpala a zůstala dlužna částku 50 000 Kč, poté splatila částku 975 Kč. Žalovaná překročila i přečerpání, když byly z účtu odepsány částky 1 305,18 Kč a 1 225 Kč za účelem plnění v rámci exekuce (výpisy z běžného účtu, oznámení o navýšení jistiny, transakční historie). Žalovaná byla k neprodlenému vyrovnání dluhu vyzvána v oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 3. 8. 2021, doporučeně odeslaném téhož dne (oznámení o zesplatnění). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 11. 7. 2011 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala od toho dne otevřít běžný účet č. [bankovní účet]. Dne 3. 4. 2017 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru – o povoleném přečerpání jeho běžného účtu č. [bankovní účet] do limitu ve výši 9 000 Kč, obsahující všechny charakteristiky úvěru, přičemž žalovaná mohla čerpat úvěr opakovaně, pokud by příslušnou částku splatila do 1 roku od prvního čerpání, a to s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Úrok měla žalobkyně právo vždy posledního dne kalendářního měsíce odečíst z kladného zůstatku na běžném účtu, jinak jej přičíst k jistině úvěru, a to i v případě, že by žalovaná přečerpala i limit povoleného přečerpání. V případě prodlení měla původní věřitelka právo úvěr zesplatnit a žalovaná se zavázala zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši a také smluvní pokutu za prodlení. Na základě dodatku ze dne 26. 4. 2017 byl úvěrový limit zvýšen na 50 000 Kč. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného předcházejícím uzavření smlouvy ze dne 3. 4. 2017. Předložila pouze důkaz analýzy úvěruschopnosti v souvislosti s dodatkem. Zde původní věřitelka vůbec nezkoumala stabilitu příjmu žalované v čase ani její výdaje. Při určení výdajů vycházela pouze z interního statistického modelu. Původní věřitelka úvěr poskytla a poté navýšila úvěrový limit přesto, že žalovaná měla v té době nesplacený úvěr od [právnická osoba] Finance ve výši 10 000 Kč a [právnická osoba] ve výši 6 000 Kč, které původní věřitelka nezohlednila. V prosinci 2016, v lednu a březnu 2017 přitom běžný účet žalované vedený původní věřitelkou vykazoval nižší konečný měsíční zůstatek, než jaký byl rozdíl splátek původního a navýšeného kontokorentu. V únoru 2017 byl zůstatek dostatečný jen díky úvěru od [právnická osoba]. V době od dubna 2016 do poskytnutí úvěru daný účet většinou vykazoval záporný zůstatek nebo kladný zůstatek do výše kolem 5 000 Kč. Původní věřitelka vůbec nezkoumala, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalobkyně soudu nepředložila výpis z insolvenčního rejstříku ani z registru společnosti CCB. Žalovaná celkově vyčerpala a zůstala dlužna částku 50 000 Kč, poté splatila částku 975 Kč. Žalovaná překročila i přečerpání, když byly z účtu odepsány částky 1 305,18 Kč a 1 225 Kč za účelem plnění v rámci exekuce. Žalovaná byla k neprodlenému vyrovnání dluhu vyzvána v oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 3. 8. 2021, doporučeně odeslaném téhož dne. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastnicemi jako postoupenou pohledávku ze závazku vzešlého z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú., § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka posoudila úvěruschopnost žalovaného pouze výše popsaným způsobem. V tom případě ovšem nemohlo být posouzení úvěruschopnosti řádné. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut,