16 C 250/2022-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 41 800 Kč s úroky a úroky z prodlení jakožto nevrácené zápůjčky, kterou žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy [číslo] ze dne 7. 9. 2015 ve výši 50 000 Kč. Původní věřitelka před poskytnutím zápůjčky posoudila úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka, a postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Na základě smlouvy [číslo] ze dne 7. 9. 2015 původní věřitelka žalované poskytla částku 50 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala spolu s poplatkem splatit v 59 týdenních splátkách po 1 031 Kč a poslední splátkou ve výši 976 Kč (jednotlivé smlouvy o půjčce, přehled plateb). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost (kolonka„ nezaopatřené děti“ zůstala nevyplněna) a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem 20 005 Kč (přehled plateb). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 13. 7. 2018, v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Na základě smlouvy [číslo] ze dne 7. 9. 2015 původní věřitelka žalované poskytla částku 50 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala spolu s poplatkem splatit v 59 týdenních splátkách po 1 031 Kč a poslední splátkou ve výši 976 Kč. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost (kolonka„ nezaopatřené děti“ zůstala nevyplněna) a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem 20 005 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 13. 7. 2018, v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalované bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavírání smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určitou částku, které jí žalovaná měla postupně vrátit s příslušnými poplatky. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuty, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 50 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně těch žalovaných žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala jejich věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k uspokojení pohledávky již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 13. 7. 2018, přičemž třetí pracovní den nastal 18. 7. 2018 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 30. 7. 2018 (neboť dne 28. 7. 2018 byla sobota; viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 31. 7. 2018 a že od 1. 8. 2018 byla žalovaná v prodlení. Žalované bylo poskytnuto 50 000 Kč, žalovaná vrátila 20 005 Kč, takže rozdíl ve výši 29 995 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 9 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrok