16 C 286/2022-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s ní dne 28. 5. 2021 uzavřela smlouvu o zápůjčce (Smlouva). Na základě Smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 27. 6. 2021, žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalované vyžádal informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalované. Na základě tohoto prověření žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla s žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalovaná částka tudíž sestává z jistiny 10 000 Kč, poplatku ve výši 3 250 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 4 090 Kč a z úroku z prodlení. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Účastnice dne 28. 5. 2021 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně žalované zavázala poskytnout„ zápůjčku“ ve výši 10 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč splatit do 27. 6. 2021 (smlouva o zápůjčce, potvrzení o validační platbě). Žalobkyně dne 28. 5. 2021 převedla na účet žalované v této souvislosti částku 10 000 Kč 2021 (smlouva o zápůjčce, obě potvrzení o platbě). K jednotlivým platebním upomínkám žalobkyně nepředložila důkaz o jejich odeslání ani dojití do dispoziční sféry žalované. Učinila tak až v případě předžalobní výzvy (jednotlivé výzvy k zaplacení, poštovní podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Účastnice dne 28. 5. 2021 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně žalované zavázala poskytnout„ zápůjčku“ ve výši 10 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč splatit do 27. 6. 2021. Žalobkyně dne 28. 5. 2021 převedla na účet žalované v této souvislosti částku 10 000 Kč 2021. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.,“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Měla převzít právní povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla vrátit s příslušným poplatkem. Tento poplatek zde plnil funkci úroku. Nešlo tudíž o zápůjčku; žalobkyně se zavázala peníze poskytnout. V případě zápůjčky však takové poskytnutí není právní povinností věřitele (§ 2390 o. z.). Protože skutková tvrzení žalobkyně stran procesu analýzy úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy byla příliš obecná (§ 79 odst. 1 první věta o. s. ř. a contrario) a žalobkyně v tomto směru nepředložila jediný důkaz, soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k němuž byl soud právě v intencích chybějících tvrzení a důkazů připraven. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zástupce žalobkyně se sice z jednání předem omluvil, ale nepožádal o jeho odročení a neuvedl, jaký důvod mu v účasti brání. Již proto byla jeho žádost, aby jej soud v případě potřeby vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů (takže by musel první jednání odročit) neopodstatněná (nehledě k tomu, že žádost o výzvu k doplnění tvrzení a důkazů byla podmíněna nutností poučení podle § 118a o. s. ř., což je podle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřípustné). K poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a k rozhodnutí věci slouží jednání (§ 115 o. s. ř.), přičemž zákon předpokládá, že soud věc rozhodne na prvním jednání (§ 114a odst. 1 o. s. ř.). K němu je předvolaný účastník, resp. jeho zástupce povinen se dostavit, a to připravený. Pokud tak neučiní, musí nést následky on. Představa, že by soud devalvoval význam jednání, prodlužoval řízení a plýtval časem tak, že by první jednání odročil jen proto, že žalobě nelze plně vyhovět, je nemístná. Z těchto soud vyšel ze skutkového závěru, že úvěruschopnost žalované posouzena nebyla (§ 86 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smlouva tudíž byla neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a případného úroku z prodlení. V okamžiku čerpání úvěru tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.) ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení teprve v předžalobní výzvě doporučeně odeslané dne 27. 7. 2022, přičemž třetí pracovní den zde nastal 1. 8. 2022, takže se pohledávka dne 2. 8. 2022 stala splatnou a od 3. 8. 2022 byla žalovaná v prodlení. Tato lhůta odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a na to, že žalovaná se do prodlení dostala až později. 7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaná byla