10 C 87/2024-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 944,38 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , uzavřené dne 12.8.2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společnosti , právnická osoba, ) a žalovaným, na základě které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 10 000 Kč, a to po přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy vycházela banka z prohlášení žalovaného o jeho rodinném stavu, způsobu bydlení a pracovním poměru, kdy žalovaný uváděl měsíční příjem ve výši 14 486 Kč a další příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný z předmětného úvěru vyčerpal celkem částku 33 152,93 Kč, uhradil celkem 36 756,84 Kč. Žalovaný však řádně vyčerpané prostředky dle smlouvy nesplácel, proto prohlásila úvěr k 31.10.2022 za okamžitě splatný v celé výši a požadovala kromě zůstatku jistiny ve výši 9 999,38 Kč, dále smluvní poplatky ve výši 2 945 Kč, kapitalizovaný úrok a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 4.10.2021 do 31.10.2022 ve výši 963,60 Kč a 1 333,53 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně a smluvený úrok v původní smlouvě ve výši 22,99 % ročně od 19.9.2023 do zaplacení. Na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 18.9.2023 a 13.10.2023 byla předmětná pohledávka postoupena bankou na společnost , právnická osoba, a.s. a následně až na žalobkyni, přičemž toto postoupení bylo žalovanému oznámeno.2. Soud ve věci usnesením ze dne 18.4.2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 6.5.2024, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.3. Z listin nazvaných Smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, s datem 12.8.2019 a žádost s datem 12.8.2019 bylo zjištěno, že banka se zavázala poskytnout žalovanému možnost čerpání finančních prostředků až do výše povoleného limitu 10 000 Kč s úrokem 22,99 % s tím, že žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky splácet včetně úroků a poplatků. Banka měla k dispozici prohlášení žalovaného o tom, že jeho měsíční příjem představuje 14 486 Kč a příjem domácnosti 50 000 Kč, žádné výdaje zjišťovány a ani ověřovány nebyly. Z výpisů z účtu žalovaného a z výpisu ke kreditní kartě bylo dále zjištěno, že žalovaný se dostal do prodlení, když řádně nesplácel splátky čerpaného revolvingového úvěru, pro porušení smluvních povinností byl k 31.10.2022 úvěr prohlášen za okamžitě splatný a žalovaný byl vyzývám k úhradě dluhu na kreditní kartě. Na základě Smluv o postoupení pohledávek z 18.9.2023 a 13.10.2023 byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisy s daty 25.9. a 25.10.2023.4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že od 12.8.2019 umožnila banka čerpat prostřednictvím kreditní karty žalovanému finanční prostředky až do limitu 10 000 Kč s tím, že vycházela z jeho prohlášení o výši jeho příjmu, který si neověřila, výdaje nezjišťovala a neprověřovala vůbec. Žalovaný celkem vyčerpal 33 152,93 Kč, zaplatil 36 756,84 Kč.5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o kontokorentu s odbornou péčí nezabývala, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o svých příjmech, které si sice ověřila z potvrzení zaměstnavatele, výdaje však bez jakéhokoliv zjišťování a prověřování, banka nezjišťovala vůbec, což nepostačí ke splnění podmínky odborné péče. Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015(zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.9. Soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nezkoumala vůbec úvěruschopnost ve vztahu k příjmům ani výdajům žalovaného před uzavřením smlouvy, dospěl k závěru, že právě tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, a to absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, přičemž tato neplatná smlouva nebyla ani stranami podepsána.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byly pak strany smlouvy povinny si pouze vypořádat svůj vzájemný vztah v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 33 152,93 Kč, žalovaný zaplatil 36 756,84 Kč, žalovaný se tudíž na úkor žalobkyně neobohatil, proto soud žalobu zamítl, a to včetně dalších neplatných plnění ohledně úroků a poplatků.13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy zcela úspěšný byl žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.