13 C 16/2026-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobou podanou dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 513,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do , datum, , a to spolu se smluvním úrokem ve výši 5 513,72 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalovaný na uplatněnou pohledávku neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, jako i nahlédnutím do dlužnických registrů a veřejných rejstříků. Příslušnou dokumentací žalobkyně nedisponuje.3. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný před podáním žaloby na úvěr zaplatil celkem 8 562,47 Kč, z čehož bylo 3 201,30 Kč započteno na jistinu a 5 361,17 Kč na smluvní úrok. Žalobkyně proto vzala co do částky 3 201,30 Kč s příslušným úrokem z prodlení žalobu zpět. Jelikož k částečnému zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání, soud postupoval podle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok , právnická osoba, této souvislosti soud podotýká, že v rámci rozhodování o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, k němuž došlo před zahájením jednání, soud nezkoumá důvody, které žalobkyni vedly ke zpětvzetí, a nemá jinou možnost než řízení zastavit. Zastavení řízení však neznamená, že by soud považoval provedené započtení plateb žalovaného za správné – k tomu viz bod 13 odůvodnění.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne , datum, právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému téhož dne poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, a to převodem na bankovní účet označený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit, spolu se smluvním úrokem ve výši 112 % ročně, a to v 12 měsíčních splátkách po 2 840,09 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , výpis z účtu). Dopisem ze dne , datum, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě (výzva k úhradě dluhu). Společnost , právnická osoba, úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně byl vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 14. 9. 2025).7. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.12. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedl samotný žalovaný. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.13. V důsledku neplatnosti úvěrové je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný na úvěr vrátil celkem 8 562,47 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 11 437,53 Kč odpovídající nesplacené jistině úvěru, soud žalobě vyhověl. Pokud žalobkyně platby žalovaného započetla na smluvní úrok z prodlení, soud k těmto zápočtem nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce žalobkyni nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru (zápůjčky) ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvními závazky vázán.14. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“15. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.16. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě s