14 C 25/2026-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 29. 10. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalované zaplacení částky ve výši 17 556 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 2. 2026 byli oba účastníci vyzváni podle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Žalobkyně se na výzvu soudu vyjádřila podáním ze dne 12. 2. 2026 a uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se nevyjádřila. Soud měla tedy za to, že nemá výhrady k projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání.5. Soud ve věci prováděl dokazování čtením listinných důkazů, a to předsmluvními informacemi, úvěrovou smlouvou, předžalobní výzvou, poštovním podacím archem, metodiku posouzení úvěruschopnosti, kartou klienta, opisem výpisu proplacení smlouvy, splátkovým kalendářem, sazebníkem poplatku a kopií dokladů.6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 3. 2. 2025 uzavřená úvěrová smlouva, smlouva byla uzavřena distančně, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, za ověření totožnosti žalované prostřednictvím kopií jejich dokladů a ověřovacím zprávou s SMS kódem. Na základě úvěrové smlouvy úvěrující společnost žalované poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly vyplaceny při uzavření smlouvy dne 3. 2. 2025. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr ve výši 15 000 Kč a zaplatit za poskytnutí úvěru úroky a poplatky za expres výplatu prostředků, bezpečnou splátku, SMS servis nebo prodloužení splatnosti úvěru. Žalovaná dosud zaplatila 4 516 Kč, dluh na jistině představuje 10 484 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaná ničeho dalšího nezaplatila.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Soud dále připomíná, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v průběhu řízení nezpochybňovala věrohodnost, ani pravdivost předložených listinných důkazů, ani vyčíslenou pohledávku.8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.16. V projednávaném případě posoudil soud nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných ustanovení a dovodil, že žaloba je důvodná, nikoli však v celém rozsahu. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy vypořádal nároky účastníků (stran smlouvy) z neplatné smlouvy. Soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 10 484 Kč. Soud dovodil, že úvěrující společnost nikoli řádně a dostačujícím způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, byť žalobkyně tvrdila a prokazovala předloženými listinnými důkazy, že se úvěruschopností zabývala. Soud má za to, že tak nečinila dostačujícím způsobem, jak má na mysli zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nepředložila soudu žádné doklady prokazující skutečné finanční a majetkové poměry žalovaného, tedy dle soudu neověřila jeho skutečné příjmy a výdaje v rozhodné době před uzavřením úvěrové smlouvy. Proto soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž soud přihlíží i bez návrhu. Ve věci nebylo pochyb o tom, že účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu, která byla soudu předložena k důkazům a žalovanému byly vyplaceny finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, není pochyb o aktivní a pasivní legitimaci účastníků. Konečně, pokud žalovaný doposud zaplatil 4 516 Kč, představuje dluh na jistině 10 484 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně úspěšná, ve zbývajícím rozsahu soud žalobě nevyhověl, výrokem II žalobu zamítl, neboť ostatní nároky vyplývají ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou soud shledal absolutně neplatnou, současně nemá žalobkyně s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu právo na zákonné úroky z prodlení, jak je tomu v případě, jsou-li nároky vypořádány z titulu bezdůvodného obohacení. Neboť až v řízení vyvolaném žalobou o vrácení úvěru soud posuzuje schopnosti a možnosti úvěrovaného ohledně vrácení nezaplacené jistiny, podle Nejvyššího soudu se tak úvěrovaný před podáním žaloby nemůže ocitnou v prodlení. Žalovanou částku, která byla výrokem I přiznána, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí podle § 160 odst. 1 o. s. ř.17. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla částečně procesně úspěšná, částečně procesně neúspěšná, její procesní neúspěch se blíží procesnímu úspěchu, i vzhledem k hodnotě příslušenství, bylo proto výrokem III rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.