Okresní soud ve Frýdku-Místku 16 C 102/2026-27 – Bezdůvodné obohacení

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 46 540,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná načerpala celkem 61 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 46 540,50 Kč, smluvního úroku ve výši 3 926,88 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 460,04 Kč.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou k úhradě ze dne , datum, , včetně podacího archu, ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky smlouvou o úvěru ke kreditní kartě ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky až do výše 45 000 Kč a kreditní kartu za roční úrokovou sazbu 22,9 % a žalovaná se zavázala platit měsíční splátky ve výši 5 % z čerpané částky, minimálně 500 Kč. žádostí o poskytnutí úvěru, ze kterého soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je studentem, její měsíční příjmy činí 25 000 Kč, měsíční výdaje 4 000 Kč a měsíční splátky úvěrů 500 Kč, výpisem z účtu – přijaté platby, ze kterého soud zjistil přijaté platby na účtu č. , č. účtu, za období od , datum, do , datum, , výpisem z úvěrového účtu, ze kterého soud zjistil, že žalovaná čerpala od žalobkyně převodem na svůj účet č. , č. účtu, dne , datum, částku 600 Kč, dne , datum, částku 1 200 Kč, dne , datum, částku 9 600 Kč, dne , datum, částku 4 800 Kč, dne , datum, částku 5 000 Kč a 25 000 Kč a dne , datum, částku 14 800 Kč, celkem 61 000 Kč, z dodejek ze dne , datum, , , datum, , obchodních podmínek pro kreditní kartu, sazebníku, výpisu CRIF, výpisem z účtu – všechny transakce a z předsmluvních informací o kreditní kartě soud nezjistil žádné relevantní údaje.4. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovanou, že jí poskytne peněžní prostředky až do výše 45 000 Kč, při úrokové sazbě 22,90 % ročně. Žalovaná čerpala celkem 61 000 Kč, když jí byly jednotlivé částky zaslány prostřednictvím kreditní karty na její bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná byla vyzývána k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, . Žalovaná dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradila celkem 28 750 Kč.6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).12. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.13. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, žalobkyně k tomu uvedla, že příjmy a výdaje žalované zkoumala výpisem z účtu, kdy vycházela z měsíčních příjmů žalované 52 130,40 Kč a měsíčních výdajů 17 813 Kč. K příjmům dospěla na základě průměru příjmů na běžném účtu za posledních pět měsíců, když žalované pravidelně přicházela na účet částka ve výši 20 000 Kč od , jméno FO, , což žalobkyně vyhodnotila jako příjem z restaurace , právnická osoba, . Zároveň na účet přicházely platby označené jako „výživné na , jméno FO, “, u nichž žalobkyně vyhodnotila, že jde o výživné na žalovanou. U výdajů vycházela z transakcí na účtu a z deklarovaných výdajů žalovanou, způsobu jejího bydlení, počtu členů domácnosti apod., zahrnující životní minimum, náklady na bydlení, pojištění a byla dále zjišťována zadluženost žalované. K tomu soud uvádí, že taková zkoumání úvěruschopnosti je zcela nedostatečné, a to jak v případě příjmů, tak výdajů žalované. Pokud žalobkyně prokazuje úvěruschopnost na základě toku příjmů a výdajů žalované, jde jen o toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jejích skutečných příjmech a skutečných výdajích, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné. Příjmy žalobkyně dovodila jen na základě jejích odhadů, aniž by skutečně prověřovala, zda vůbec a v jaké výši má žalobkyně příjmy. Taktéž je třeba uvést, že sama žalobkyně uvedla, že její příjem činí 25 000 Kč měsíčně, je tedy s podivem, že žalobkyně vycházela z příjmů dvojnásobných. Pokud jde o výdaje, žalobkyně nezkoumala způsob bydlení žalobkyně, počet členů domácnosti, konkrétní výdaje na bydlení, ani další pravidelné výdaje. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. K závazkům žalované žalobkyně uvedla, že je žalovaná bez úvěrové historie, přičemž z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně vede proti žalované u zdejšího soudu další dvě řízení na zaplacení dluhu z úvěrových smluv uzavřených dne , datum, , kdy žalobkyně měla poskytnutou žalované částku 285 000 Kč a dne , datum, , kdy žalobkyně měla poskytnout žalované částku 44 000 Kč. Toto žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nezohlednila.14. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.15. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalované pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 61 000 Kč, přičemž žalovaná dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradila 28 750 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, kolik celkem žalobkyni uhradila. Soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 32 250 Kč a ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány ani úroky.16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dosud žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.17. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 32 250 Kč a žalovaná co do částky celkem 24 972,41 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 56 % a žalovaná v rozsahu 44 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 862 Kč a doplatek 466 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 2 100 Kč, dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jeden úkon po 2 980 Kč za Vyjádření ze dne , datum, , včetně režijního paušálu po 450 Kč, podle § 7, § 8 vyhlášky, to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 1 224 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 9 382 Kč, z toho 12 % činí 1 126 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.18. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 466 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.