19 C 205/2025-30 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 11 180 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 28. 6. 2023 smlouvu o úvěru číslo , hodnota, ve výši 18 180 Kč (skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku 8 180 Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 303 Kč. Poskytnuté prostředky byly žalované vyplaceny hotově na adrese trvalého bydliště, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy v listinné podobě. Žalovaná dosud uhradila částku 7 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila tzv. úvěruschopnost žalované, a to tím že provedla kontrolu ve veřejných databázích, dále pak provedla kontrolu platební historie u žalobkyně, vyhodnotila pak zdroj příjmů v návaznosti lokalitu jejího bydliště a rovněž si od žalované nechala předložit dva výplatní lístky za duben a květen 2023. Před podáním žaloby žalovanou vyzvala k úhradě částky, avšak žalovaná ničeho na svůj dluh žalobkyni neuhradila.1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.2. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, soud z listin označených žalobkyní k důkazům zjistil následující skutečnosti: ze smlouvy o úvěru ze dne 28.6.2023 a smluvních podmínek soud zjistil, že žalobkyně půjčila žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 303 Kč. Z platební historie bylo ověřeno, že žalovaná na svůj dluh zaplatila dosud 7 000 Kč. Z evidenční karty klienta, pak bylo zjištěno, že žalovaná je zaměstnaná, má dvě vyživovací povinnosti. Ze dvou mzdových listů za měsíce duben a květen 2023 bylo zjištěno, že žalovaná v té době měla příjem ve výši 23 638 Kč v květnu, 27 917 Kč v dubnu. Výdaje žalované zjišťovány nebyly. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalované, zejména pak její výdajovou stránku.4. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.9. Povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Je tak nutno údaje, které žalovaný jako dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně v tomto konkrétním případě vyhodnotit před poskytnutím dalšího úvěru výdaje žalované, když žalobkyně toto vůbec nezjišťovala. Proto neměla konkrétní podklady, nemohla tak dospět k žádnému závěru, zda bude žalovaná schopna měsíčně splácet 1 200 Kč – 1 500 Kč měsíčně. Je zřejmé nade vší pochybnost, že žalobkyně se řádně nezabývala úvěruschopností žalované, z tohoto důvodu je nutno smlouvu o úvěru hodnotit jako absolutně neplatnou v souladu s ust. § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru z. č. 257/2016 Sb.10. Dále na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nebylo sporné, že žalobkyně žalovanému poskytla a žalovaný od žalobkyně přijal částku 10 000 Kč, čímž žalované v souvislosti s uvedeným vznikla povinnost tuto částku vrátit žalobkyni. Tuto svoji povinnost žalovaná splnila dle tvrzení žalobkyně a listinných důkazů jen částečně, když zaplatila částku 7 000 Kč. Žalovaná tak dluží žalobkyni částku ve výši rozdílu, tj. 3 000 Kč. Žalobkyni nebylo možné přiznat úrok z prodlení, když splatnost částky ve výši 3 000 Kč nastává až dle rozhodnutí tímto soudem. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.11. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu zamítl.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož procesně úspěšnějším účastníkem řízení byl žalovaná. Soud by tak žalované jako procesně úspěšnějšímu účastníku řízení, náhradu nákladů řízení v poměrné výši přiznal. Žalovaná však žádnou náhradu nákladů řízení po žalobkyni neuplatňovala, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.