Okresní soud ve Frýdku-Místku 8 C 136/2026-18 – Smlouva o úvěru

Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 341 Kč a úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 20. 9. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru na jejímž základě obdržel dne 20. 8. 2024 finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, a naopak se zavázal zaplatit tuto jistinu navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 341 Kč do 19. 9. 2024. Žalovaný úvěr nesplatil ani částečně a pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu na základě písemné výzvy), postupoval soud dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud rozhodoval na základě listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o úvěru ze dne 20. 8. 2024, výpisu z účtu č. , č. účtu, za měsíc srpen 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 3. 2026 a předžalobní výzvy ze dne 7. 3. 2026 včetně potvrzení o podání zásilky. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého , právnická osoba, . jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne 20. 8. 2024 smlouvu o úvěru, na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem ve výši 5 341 Kč do 19. 9. 2024. Svůj závazek žalovaný nesplnil a úvěrující postoupil tuto pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů dopisem ze dne 7. 3. 2026, doručovaným dne 10. 3. 2026, avšak bezvýsledně.4. Dle tohoto skutkového stavu učinil soud závěr, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta peněžitá částka ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně tvrdila, že úvěrující zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet lustrací z veřejně dostupných databází. Žalobkyně tedy neprokázala, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal příjmy a výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru, a tedy řádně posuzoval jeho úvěruschopnost jako spotřebitele. Tím porušil ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne 20. 8. 2024 neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytnul dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný nevrátil ničeho. Proto je povinen žalobkyni zaplatit předmětných 5 000 Kč. Žalovaný byla vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 7. 3. 2026, který mu byl doručován dne 10. 3. 2026 prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 13. 3. 2026 a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 16. 3. 2026. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 11,5 % ročně od 17. 3. 2026 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože procesní úspěch každého z účastníků byl v zásadě stejný, postupoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.11. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, je žalobkyně povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, když sazba soudního poplatku činí 1 000 Kč a soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč.