3 C 21/2010-713 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Podanou žalobou se žalobce jako procesní nástupce původní žalobkyně [celé jméno původní účastnice], která v průběhu řízení zemřela, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je dědicem po [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem v [obec], [část obce a číslo], který zemřel dne [datum] (dále jen zůstavitel). Pokud se týká žalobních tvrzení, původní žalobkyně tvrdila, že zůstavitel byl vdovec, neměl žádných potomků, jeho rodiče již zemřeli a z žijících příbuzných zanechal pozůstalé sestru [celé jméno původní účastnice] (žalobkyni), synovce [celé jméno žalovaného] (1. žalovaného) a neteř [celé jméno žalované] (2. žalovanou). Zůstavitel zanechal závěť, sepsanou dne [datum] formou notářského zápisu notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterou veškerý svůj majetek odkázal žalovanému ad 1). Původní žalobkyně neuznala závěť za platnou, neboť nebyla učiněna svobodně, protože zůstavitel jednal pod nátlakem, a také již nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav učinit takový právní úkon. Bylo jí podezřelé, že zůstavitel sepsal závěť, ačkoliv to v rodině nebylo zvykem. Dále podrobně popisovala, že měla se zůstavitelem úzký sourozenecký vztah, který se přenesl z dětství až do dospělosti. Jejich vztahy se prohloubily zejména poté, co onemocněla manželka zůstavitele. Po její smrti zůstavitel odmítl nabídku žalobkyně přestěhovat se k ní do [obec], zejména z důvodu chovu holubů, králíků a slepic. Následně se nastěhoval do domu Špalkových. Zdravotní stav zůstavitele se zhoršoval, koncem února 2008 upadl, udeřil se do hlavy a musel být hospitalizován. V polovině dubna znovu upadl, podle lékařů ho ranila opakovaná mrtvice. Po jeho smrti se dozvěděla, že ho jeho synovec asi 14 dnů před tím, než byl hospitalizován, dovezl k notáři, kde zůstavitel sepsal závěť a synovce ustanovil univerzálním dědicem. Podle žalobkyně tak neučinil zcela svobodně, byl ovlivněn déletrvajícím špatným psychickým stavem po ztrátě manželky, současným zdravotním stavem a zejména psychickým nátlakem ze strany žalovaného ad 1) a jeho rodiny, která žalobkyni pomlouvala. Neuvědomoval si všechny okolnosti svého momentálního rozhodnutí. Proto trvala na tom, že zůstavitel nesepsal závěť svobodně a o své vůli, naopak činil tak zcela nesvobodně, pod psychickým nátlakem a v důsledku svého špatného fyzického a duševního stavu, který podstatně ovlivňoval jeho jednání. Vyslovila domněnku, že v té době nebyl způsobilý k právním úkonům, případně trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným sepsat závěť. Dále tvrdila, že notářský zápis zachycující zůstavitelovu závěť vykazuje právní vady. Sepisu notářského zápisu byl přítomen též žalovaný ad 1), ale v notářském zápisu tato skutečnost zachycena není. Jde o právní vadu notářského zápisu, která způsobila, že nelze podle žalobkyně danou listinu považovat za notářský zápis a tudíž za veřejnou listinu. Notáři vytýká, že připustil, aby sepisu notářského zápisu byla kromě zůstavitele přítomna i další osoba, která dokonce zůstaviteli napovídala. Tím notář porušil své povinnosti včetně povinnosti mlčenlivosti, čímž se notář dopustil nesprávného úředního postupu. 2. První žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasil. Namítal, že mezi zůstavitelem a jeho sestrou byl rozdíl ve způsobu života. Zatímco zůstavitel byl vesnický typ, jehož zálibou byl chov domácího zvířectva, svoji sestru vnímal jako městského člověka z [obec], který na vesnici přijede jen na rekreaci. Proto odmítl nabídku přestěhovat se k sestře do [obec]. Zůstavitel i jeho bratr se vzdali dědictví po svých rodičích ve prospěch žalobkyně, která tak získala do svého vlastnictví dům v [část obce]. Zůstaviteli nabídl, že může u nich přespávat, čehož po smrti své manželky rád využil, i když se většinu času snažil trávit ve svém domě. Jezdili spolu na výstavy a burzy domácího zvířectva, pomáhali mu vyřizovat úřední záležitosti. Počátkem února ho dovezl k notáři za účelem projednání dědictví po jeho manželce. Po skončení tohoto jednání se u notáře informoval na možnost sepsání závěti a poté s notářem závěť sepsal. Zůstavitel odmítal, aby mu sestra pomáhala v domácnosti, chodila do domu či bytu a zasahovala do jeho věcí. Nejvíce důvěry měl právě k prvnímu žalovanému. Rozhodně popřel, že by zůstavitel učinil právní úkon nesvobodně a pod nátlakem. Pokud jde o zdravotní stav, ten odpovídal jeho věku. Byl fyzicky i psychicky zdatný, vlastnil řidičský průkaz a celkem běžně až do svého úrazu jezdil automobilem. Připustil, že jeho psychika byla ovlivněna smrtí manželky, což se projevovalo v jeho náladě a menším soustředěním, nikoli však ve schopnosti činit právní úkony. Příliš nevyhledával lékaře, teprve když si stěžoval na bolest, nechal se přemluvit a dne 23. 2. 2009 se podrobil vyšetření s následnou hospitalizací. Po celou dobu pobytu v nemocnici ho první žalovaný nebo jeho manželka navštěvovali. Zůstavitel ho také označil jako jednu z osob, která může být informována o zdravotním stavu. Svoji sestru neuvedl. 3. Ani druhá žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Především namítla nedostatek své pasivní legitimace, protože sama po zůstaviteli nic nedědila. Závěť nezpochybňovala a nepřekvapilo jí, že zůstavitel odkázal majetek právě prvnímu žalovanému. Opakovaně to totiž od zůstavitele slýchávala. Oba si náramně rozuměli, zejména ohledně chovu domácích zvířat. Hlavně k prvnímu žalovanému měl zůstavitel důvěru. Svoji sestru respektoval, ale neměli společné zájmy. Mrzelo ho, že když byla jejich matka nemocná, sestra se jí příliš nevěnovala. Zůstavitel byl člověk z vesnice, takový samorost, který si nenechal moc radit. Po smrti své manželky byl smutnější. Na konci února upadl, musel jít do nemocnice a rychle scházel, jako by mu chyběla chuť do života. Nevěří tomu, že by zůstavitele někdo ovlivňoval. 4. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem dne 20. 9. 2012 č. j. 3 C 21/2010-208, kdy žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že závěť byla pořízena formou notářského zápisu. Pokud byl žalovaný ad 1) přítomen sepisu notářského zápisu, pak pouze jako doprovod zůstavitele, aniž by do jednání nějak zasahoval. Podle názoru soudu žádným důkazem nebylo prokázáno, že by zůstavitel nejednal svobodně a vážně, že by na něho byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak, naopak před notářem projevil jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému ad 1), který mu byl v závěru života nejblíže a s nímž si nejvíce rozuměl. Podle konečného názoru soudu zůstavitel v době pořízení závěti netrpěl žádnou duševní chorobou a neobjevovaly se u něho ani známky přítomnosti možné duševní choroby a ani léky, které užíval, ani jeho tělesný stav neovlivnily jeho rozumové a volní schopnosti. Proto závěť nepovažoval za neplatnou z důvodu jednání zůstavitele v duševní poruše, která by ho činila neschopným k tomuto právnímu úkonu. Pokud šlo o žalovanou ad 2) soud shledal na její straně nedostatek věcné pasivní legitimace. 5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 3. 2013 č. j. 25 Co 18/2013-256 napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž se neztotožnil s jeho závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace na straně žalované ad 2), která byla účastnicí dědického řízení, a dále prvoinstančnímu soudu vytkl, že soud nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku, když žalobkyně vznesla výhrady proti znaleckému posudku, byť na jejich výslechu sama netrvala. Odvolací soud proto uložil okresnímu soudu, aby vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, a podle jeho výsledku zvážil, zda jsou předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku a znovu ve věci rozhodl. 6. Okresní soud, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dle pokynu dokazování a rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 č. j. 3 C 21/2010-347, kterým žalobu opětovně zamítl, když dospěl k závěru, že 1) závěť byla pořízena formou notářského zápisu, a že nedostatek výslovného uvedení osoby (1. žalovaného), která jen zůstavitele doprovázela, a která zůstala přítomna sepisu notářského zápisu, avšak sama nebyla zúčastněnou osobou vlastního úkonu, je skutečností natolik málo významnou, že není s to způsobit, aby se na posuzovaný notářský zápis nemohlo pohlížet jako na veřejnou listinu, 2) zůstavitel sice v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou – lehkou až středně těžkou depresí, ale tato duševní porucha jej nečinila neschopnou k tomuto právnímu úkonu v tom směru, že by nebyl schopen posoudit následky tohoto svého úkonu nebo své jednání ovládnout, přičemž přítomnost jiné klinicky významné duševní choroby nebyla zjištěna, 3) zůstavitel učinil právní úkon svobodně a nikoliv pod nátlakem. Soud nezastíral, že stěžejním důkazem k posouzení otázek, zda zůstavitel trpěl v době sepsání notářského zápisu takovou duševní poruchou, která by činila jeho právní úkon neplatných a zda tento právní úkon učinil svobodně či pod nátlakem, byl znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem – Psychiatrickou léčebnou v [obec], k jehož závěrům se po velmi rozsáhlém výslechu jeho zpracovatelů také přikloni