6 C 118/2022-49 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), s žalovanou uzavřel dne 27. 8. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 2656736, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit kapitalizovaný smluvní úrok za období 27. 8. 2018 - 10. 9. 2018 ve výši 43,20 Kč a administrativní poplatek 1 800 Kč. Celková částka 13 843,20 Kč byla splatná 10. 9. 2018, žalovaná však prvnímu předchůdci žalobkyně nezaplatila ničeho. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 11. 2020 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak po žalované nárokovala nesplacenou jistinu 12 000 Kč, kapitalizovaný úrok 2 993,20 Kč (skládající se z nesplaceného smluvního úroku 43,20 Kč, administrativního poplatku 1 800 Kč a poplatku za odeslání upomínek 1 150 Kč), smluvní pokutu 6 000 Kč (0,1 % dlužné částky za každý započatý den prodlení, a to v maximální výši poloviny jistiny), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 287,23 Kč (za období od 11. 9. 2018 do 23. 10. 2020) a dále zákonný úrok z prodlení z částky 12 000 Kč ode dne následujícího po dni účinnosti postoupení pohledávky, tj. od 10. 11. 2020, do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Poté, co soud vyzval žalobkyni k prokázání, zda splnila (resp. její právní předchůdce) svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně vzala svou žalobu zpět ohledně částky 6 000 Kč jakožto smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku 2 993,20 Kč s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Soud proto ve výroku prvém tohoto rozsudku v uvedené části řízení dle § 96 odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“), zastavil. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 2656736 uzavřené dne 27. 8. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal zaplatit žalované částku 12 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala do 10. 9. 2018 vrátit kromě jistiny 12 000 Kč i poplatek ve výši 1 843,20 Kč sestávající z výpůjčního úroku 43,20 Kč a administrativního poplatku 1 800 Kč. Dále si smluvní strany sjednaly poplatky za upomínky a smluvní pokutu 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v proldení, za každý den prodlení. 5. Z výpisu z účtu soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 28. 8. 2018 zaslal na účet žalované částku 12 000 Kč. 6. Z dopisů a poštovních podacích archů předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 11. 12. 2020 odeslal žalované dopis ze dne 9. 12. 2020, kde ji informoval o postoupení pohledávky na žalobkyni, a vyzval ji k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu, a dále že žalobkyně dne 29. 11. 2021 zaslala žalované předžalobní výzvu. 7. Soud dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni, nechť sdělí, kdy byla žalovaná poprvé vyzvána k zaplacení dlužné částky, a označí důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Žalobkyně odvětila, že poprvé byla žalovaná vyzvána k zaplacení dopisem ze dne 9. 12. 2020. 8. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 27. 8. 2018 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit kromě této částky i poplatek, pro případ prodlení se žalovaná zavázala zaplatit poplatky za upomínky a smluvní pokutu. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy zkoumal schopnost žalované splatit daný spotřebitelský úvěr. Daná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, což právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované dopisem ze dne 9. 12. 2020 odeslaným poštou dne 11. 12. 2020. V tomto dopise byla žalovaná poprvé vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyně nevrátila ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu. 9. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 13. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2018 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. 14. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce posuzoval úvěruschopnost žalované, pročež je předmětná smlouva absolutně neplatná. Tohoto závěru si byla ostatně vědoma i žalobkyně, pročež vzala žalobu částečně zpět. 16. Částka 12 000 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Jelikož žalobkyně prokázala, že tato částka byla žalované vyplacena, a ani žalovaná netvrdila, že by jakoukoliv část této částky žalobkyni vrátila, soud uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku výrokem II. tohoto rozsudku. 17. S ohledem na závěr o bezdůvodném obohacení nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy. V této části (ohledně smluvní pokuty 6 000 Kč a kapitalizovaného úroku, skládajícího se z nesplaceného smluvního úroku 43,20 Kč, administrativního poplatku 1 800 Kč a poplatku za odeslání upomínek 1 150 Kč) nicméně již bylo řízení zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby. 18. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele,