6 C 176/2022-64 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 83 802,23 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba] (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), s žalovanou dne 15. 12. 2020 uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytl žalované v době od 15. 12. 2020 do 19. 7. 2021 částku celkem 90 000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, ale nevrátila jej ani přes upomínky. Dlužná částka 83 802,23 Kč se skládá z jistiny 59 934,42 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč (3 x 250 Kč) a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 23 117,81 Kč. Žalovaná na smlouvě uhradila celkem 82 285,92 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z nepodepsané listiny označené jako smlouva o revolvingovém úvěru plyne, že právní předchůdce žalobkyně se měl zavázat poskytnout žalované úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky z úvěru a příslušné poplatky. Úvěrový limit byl stanoven ve výši 80 000 Kč, úroková sazba činila 10,5 % měsíčně, RPSN činilo 231,39 %. Žalovaná se měla zavázat splácet úvěr, úroky z úvěru a poplatek za čerpání z bankovního účtu pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Dále se žalovaná měla zavázat zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. 4. Z potvrzení o provedených platbách plyne, že z účtu právního předchůdce žalobkyně na účet č. 287913682/0300 byla v době od 15. 12. 2020 do 19. 7. 2021 postupně zaslána částka v celkové výši 90 000 Kč. 5. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 4. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná je od 9. 8. 2020 dosud majitelem účtu č. 287913682/0300. 6. Z dopisu ze dne 13. 2. 2022 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne se podává, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval žalovanou k úhradě částky 83 802,23 Kč do tří dnů. 7. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně v době od 15. 12. 2020 do 19. 7. 2021 poskytl žalované částku celkem 90 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně tak měl učinit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou měl dne 15. 12. 2020 uzavřít s žalovanou. Jelikož soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposuzoval dostatečně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, soud se blíže nezabýval otázkou, zda smlouva byla řádně uzavřena (a skutečně podepsána oběma smluvními stranami), a níže bude ve své argumentaci vycházet z toho, že k řádnému uzavření smlouvy došlo (i v případě řádného uzavření smlouvy by totiž bylo nezbytné přijmout závěr o její absolutní neplatnosti). Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně vrátila celkem 82 285,92 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což právní předchůdce žalobkyně dopisem odeslaným dne 13. 2. 2022 oznámil žalované a vyzval ji k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 3 dnů. Žalovaná žalobkyni již dále nezaplatila ničeho. 8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 12. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2020 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. 13. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 15. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod. 16. Právní předchůdce žalobkyně měl dle tvrzení žalobkyně dále ověřovat úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Ani přes výzvu soudu však žalobkyně netvrdila (ani neprokázala), že jí byly předloženy jakékoliv doklady konkrétně vypovídající o majetkových poměrech žalované. 17. Z žalobkyní předložených tvrzení a listin je tudíž zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně provedl toliko formální posouzení úvěruschopno