6 C 253/2022-63 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 325 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným dne 24. 9. 2020 uzavřela smlouvu o úvěru č. 20095545, na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne úvěr 9 000 Kč a žalovaný se zavázal ho splatit spolu s příslušenstvím. Konkrétně se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny 9 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 160 Kč, poplatku za službu„ Presto“ 165 Kč, zákonného úroku z prodlení 909,49, účelně vynaložených nákladů 4 295 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 (tj. od prvního dne prodlení) do 22. 1. 2021, tj. za prvních 90 dnů prodlení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes opakované výzvy žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním č. 20095545, jež měla být uzavřena dne 24. 9. 2020 (to plyne z dalších příloh a z žalobních tvrzení, nikoliv ze smlouvy samotné, kde datum uzavření absentuje), plyne, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 9 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 24. 10. 2020 v částce 11 325 Kč (při čerpání celého úvěrového limitu). RPSN činila 1269,72 %. 4. Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalovanému byla dne 24. 9. 2020 vyplacena částka 9 000 Kč. 5. V listině označené jako identifikované příjmy je uvedeno, že v souladu s pravidly žalobkyně a zákonnými požadavky pro posuzování úvěruschopnosti byl na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ověřen čistý měsíční příjem žalovaného. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 14 000 Kč. 6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti plyne, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti žalovaného je 5, z toho 2 členové mají příjmy. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného má činit 8 000 Kč, výše ověřeného měsíčního čistého příjmu má činit 14 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem má činit 22 300 Kč. 7. Z dokumentu označeného jako autorizace ověření totožnosti plyne, že ověření totožnosti žalovaného bylo autorizováno prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu žalovaného. 8. Z fotografie občanského průkazu se podává, že žalobkyně měla k dispozici fotografii občanského průkazu žalovaného. 9. Z dopisu ze dne 25. 8. 2022 a podacího lístku z téhož dne plyne, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z předmětné smlouvy ve lhůtě tří dnů. 10. Z žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu ze dne 24. 9. 2020, č. 20095545, na jejímž základě mu téhož dne zaplatila částku 9 000 Kč a tu se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni ve lhůtě do 24. 10. 2020 spolu se sjednaným příslušenstvím (RPSN činila 1269,72 %). Žalovaný na tuto smlouvu nezaplatil ničeho. Žalobkyně měla dle svého tvrzení před uzavřením předmětné smlouvy zkoumat schopnost žalovaného splácet, a to z žalovaným uvedených údajů o jeho příjmech a výdajích, jež žalobkyně měla ověřit nahlédnutím do různých registrů. Žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila doklady (např. potvrzení zaměstnavatele, výplatní pásky, výpisy z účtu, doklady o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouva), jimiž by ověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 11. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 15. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 16. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. 17. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, s