Okresní soud v Havlíčkově Brodě 6 C 62/2026-64 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 13 655 Kč. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že s žalovanou dne 1. 10. 2025 uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě vyplatila žalované téhož dne 10 000 Kč. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, zaplatila toliko 1 664 Kč. Dále již žalovaná nehradila ničeho ani přes výzvu. Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny 9 165 Kč, úroků v celkové výši 1 960 Kč, účelně vynaložených nákladů 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč.2. Žalovaná ve svých podáních namítala, že žalobkyně ve fázi schvalování úvěru nedostatečně posoudila její úvěruschopnost, pročež je smlouva absolutně neplatná. Absolutní neplatnost smlouvy spatřovala i v nepřiměřenosti ujednání o úrocích, smluvní pokutě a účelně vynaložených nákladech, jakož i nepřiměřeně vysoké RPSN, a současně i v netransparentně stanovených účelně vynaložených nákladech. Za nepřiměřený žalovaná požadovala poplatek za plnění dluhu online platbou ve výši 1 %. Poukázala rovněž na to, že žalobkyni vrátila 1 664 Kč, a vznesla námitku započtení, konkrétně částky 1 497 Kč jakožto přeplatku, který jí vznikl na úvěrové smlouvě č. 2500031477 ze dne 26. 6. 2025 a který žalobkyně výslovně uznala. K doplacení tak po odečtení částek 1 664 Kč a 1 497 Kč zbývá jistina 6 839 Kč. Žalovaná požádala o umožnění splácet tuto částku ve splátkách, které jsou v jejích možnostech.3. Z účastnicemi předložených listin, jakož i ze shodných tvrzení účastnic učinil soud následující skutková zjištění:4. Mezi účastnicemi není sporu, že dne 1. 10. 2025 uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě bylo žalované vyplaceno 10 000 Kč. Rovněž není sporu o tom, že žalovaná vrátila žalobkyni částku 1 664 Kč.5. Dopisem ze dne 19. 4. 2026 žalobkyně uznala, že vůči žalované eviduje přeplatek nad jistinu ve výši 1 497 Kč, a to z úvěrové smlouvy ze dne 26. 6. 2025. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 29. 4. 2026 výslovně započetla tuto svoji pohledávku proti pohledávce žalobkyně.6. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná dne 1. 10. 2025 uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně téhož dne zaplatila žalované 10 000 Kč. Žalovaná vrátila žalobkyni dosud 1 664 Kč, proti pohledávce žalobkyně dále započetla svoji pohledávku vůči žalobkyni ve výši 1 497 Kč z jiné úvěrové smlouvy. Žalobkyně ani přes výzvu nepředložila žádný doklad, z něhož by bylo zřejmé, jakým způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalované před uzavřením předmětné smlouvy.7. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:8. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.12. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.13. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).14. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.15. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník evidentně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.16. Žalobkyně pak přes výzvu soudu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by ověřovala příjmy a výdaje žalované.17. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).18. Již tento důvod vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy a další námitky žalované zpochybňující platnost smlouvy jsou tudíž bezpředmětné.19. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokutu apod., v této části byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta). Žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 10 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila žalobkyni 1 664 Kč. Dále soud přihlédl k tomu, že část pohledávky žalobkyně ve výši 1 497 Kč zanikla započtením jiné pohledávky žalované (§ 1982 o. z.). Žalovaná tak nadále dluží žalobkyni částku 6 839 Kč. Tuto částku soud uložil žalované zaplatit výrokem I. tohoto rozsudku.20. Soud přistoupil na požadavek žalované na stanovení splátek. Konkrétní výši splátek žalovaná nenavrhla, žalobkyně navrhla částku 500 Kč měsíčně. Takovou výši splátky soud považuje za rozumnou, neboť jde o částku relativně nízkou a splacení celého dluhu žalované nastane v případě řádného splácení v přiměřené době 14 měsíců. Pro případ, že žalovaná nebude splácet řádně a včas, soud ve výroku vyslovil, že neuhrazením byť jedné splátky řádně a včas nastává bez dalšího splatnost celého nedoplatku.21. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Obě účastnice zaznamenaly procesní úspěch i neúspěch v téměř totožné výši (lišící se jen o 23 Kč). Proto soud výrokem III. tohoto rozsudku vyslovil, že žádná z účastnit nemá právo na náhradu nákladů řízení.22. Tato věc byla s výslovným souhlasem obou účastnic projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).