15 C 92/2020-43 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 151 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná byla od [datum] evidována v [anonymizována dvě slova] [obec] a pobírala finanční příspěvek namísto stravy ve smyslu § 42a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. Žalované byl dne [datum] vyplacen příspěvek předem na dobu 14 dnů ve výši 1 466 Kč. Dne [datum] žalovaná pobytové středisko svévolně opustila. Příspěvek náleží žadateli o udělení mezinárodní ochrany pouze po dobu jeho přítomnosti v azylovém zařízení. Žalovaná tak obdržela příspěvek ve výši 1 466 Kč, avšak opuštěním azylového zařízení odpadl právní důvod pro poskytnutí příspěvku za 11 dnů, tedy ve výši 1 151 Kč. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu, avšak bezvýsledně. Soud ve věci rozhodl nejprve platebním rozkazem specifikovaným ve výroku I. rozsudku. Ten však nemohl být žalované doručen do vlastních rukou, proto jej soud v souladu s § 173 odst. 2 občanského soudního řádu zrušil. (výrok I.). Žalovaná se prostřednictvím opatrovníka k žalobě vyjádřila tak, že nárok uplatněný žalobou neuznala, když z listin předložených žalobcem nelze bez dalšího rozhodnout ve věci. Žádný z předložených důkazů neodkládá, že by žalovaná pobývala v azylovém zařízení, ani že jej svévolně opustila tak, jak tvrdí žalobce. Žaloba je důvodná. Okresní soud zjistil skutkový stav, podle kterého žalovaná byla coby žadatel o udělení mezinárodní ochrany od [datum] evidována v [anonymizována dvě slova] [obec] a pobírala finanční příspěvek namísto stravy ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. Žalované byl dne [datum] vyplacen příspěvek předem na dobu 14 dnů ve výši 1 466 Kč, tj. 14 x 104,67 Kč, zaokrouhleno na celé koruny nahoru (viz Historie vyplácení příspěvku na stravování ze dne [datum]). Dne [datum] žalovaná pobytové středisko svévolně opustila (viz Podrobnosti k vyúčtování finančního příspěvku ze dne [datum]). Příspěvek náleží žadateli o udělení mezinárodní ochrany pouze po dobu jeho přítomnosti v azylovém zařízení. Žalovaná tak obdržela příspěvek ve výši 1 466 Kč, avšak opuštěním azylového zařízení odpadl právní důvod pro poskytnutí příspěvku za 11 dnů, tedy ve výši 1 151 Kč (11 x 104,67 Kč, zaokrouhleno na celé koruny dolů). Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu do [datum], avšak bezvýsledně (viz Výzva k úhradě ze dne [datum], doručenka). Po právní stránce soud věc posoudil podle § 42 odst. 1 písm. a), § 42 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. a § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Žalované byl zálohově vyplacen příspěvek podle § 42 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. na 14 dnů, avšak nárok na něj vznikl žalované pouze ve dnech 6. 8. – [datum], tedy za tři dny. Ve vztahu ke zbývajícím jedenácti dnům odpadl důvod poskytnutí příspěvku a žalovaná je tak žalobkyni povinna vrátit 1 151 Kč Tyto skutečnosti vyplývají z listin předložených žalobkyní, přičemž tyto listiny každá samostatně i ve svém souhrnu soud přesvědčily, že skutečnosti v nich uvedené jsou věcně správné. Protože žalovaná dluh dosud neuspokojila, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, o němž rozhodl podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. (výrok II.) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. V řízení měla plný úspěch žalobkyně; žalované byla před podáním žaloby zaslána na poslední známou adresu výzva k plnění. Účelně vynaložené náklady řízení ve věci úspěšné žalobkyně tvoří paušální náhrada za dva úkony nezastoupeného účastníka ve výši 2 x 100 Kč za předžalobní výzvu k plnění a sepis žaloby (§ 137 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušalní náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení). Žalobkyni tak byla přiznána náhrada nákladů v celkové výši 200 Kč (výrok III). Žalovaná byla v řízení procesně zcela neúspěšná, soud se tedy dále zabýval tím, zda lze žalované uložit povinnost k náhradě nákladů řízení, které stát vynaložil ve smyslu § 140 odst. 2 občanského soudního řádu, byť by šlo o uložení povinnosti pouze co do jejího základu s odkazem na pozdější rozhodnutí specifikující výši takové náhrady. Soud dospěl k závěru, že pro uložení takové povinnosti nejsou splněny zákonné podmínky. Ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu podmiňuje povinnost uvedené náhrady tím, že u předmětného účastníka nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V dané věci je žalovaná účastníkem, jehož pobyt není znám. Z povahy věci proto nelze zjistit, zda jsou u ní předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Za takové situace je ovšem nutno ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu vykládat tak, že v pochybnostech o tom, zda účastník uvedené předpoklady splňuje, je nutno státu náhradu uvedených nákladů odepřít. Soud proto výrokem IV. rozsudku rozhodl tak, že Česká republika právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nemá. Ze stejného důvodu soud nerozhodl o vyměření soudního poplatku, ačkoliv ostatní podmínky pro jeho vyměření vůči žalované ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. by jinak byly dány. V situaci, kdy její majetkové a osobní poměry nelze pro její nezvěstnost prověřit – a tudíž o jejím případném osvobození od soudních poplatků rozhodnout – se uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek jeví jako rozporné se základním právem žalované na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok V). Splatnost plnění uloženého žalované potom soud stanovil v obecné lhůtě dle věty první § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.