12 C 140/2022-107 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal zaplacení 145 359 Kč s příslušenstvím. V žalobě a v jejím doplnění z 27. 10. 2022 tvrdil, že s žalovaným uzavřel elektronicky prostřednictvím své klientské zóny dne 4. 4. 2022 úvěrovou smlouvu [číslo] o poskytnutí úvěru 20 000 Kč. Na základě ní žalovanému vyplatil 16 000 Kč a 4 000 Kč započetl na své náklady. Žalovaný se zavázal 20 000 Kč splácet spolu s úroky a dalšími platbami v měsíčních splátkách. Dne 5. 4. 2022 s žalovaným uzavřel elektronicky prostřednictvím své klientské zóny úvěrovou smlouvu [číslo] o poskytnutí úvěru 40 000 Kč Částku 11 136 Kč vyplatil žalovanému, 20 864 Kč si ponechal na úplnou úhradu závazku z předchozí smlouvy ze 4. 4. 2022, [číslo] 8 000 Kč si započetl na své náklady. Žalovaný se zavázal tento úvěr žalobci splácet s úrokem 23% ročně, RPSN 38,71%, celkem 74 088 Kč v 72 splátkách po 1 029 Kč měsíčně. Žalobce a žalovaný dále dohodli doplňkovou službu„ [anonymizováno]“, která zahrnuje – -) možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, -) možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace, -) možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Za tuto doplňkovou službu se žalovaný zavázal platit 701 Kč měsíčně, celková splátka tak činila 1 730 Kč měsíčně. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou 1 730 Kč splatnou 15. 4. 2022. Žalobce zaslal žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 4. 2022 a současně žalovaného vybídl k úhradě dohodnuté sankce za zaslání upomínky 300 Kč (viz čl. V. odst. 5. 4. smlouvy o úvěru). Žalovaný na výzvu nereagoval. Žalobce proto zaslal žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 5. 2022, kde vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky, k úhradě sankce za zaslání upomínky [číslo] ve výši 300 Kč a zároveň ho vyzval k úhradě smluvními stranami dohodnuté sankce za zaslání upomínky [číslo] ve výši 500 Kč (viz čl. V. odst. 5. 4. smlouvy o úvěru). Žalovaný dluh nezaplatil, a proto žalobce dle ustanovení V. 5. 5. smlouvy o úvěru učinil úvěr splatný a vyzval žalovaného k zaplacení celkem 145 443,17 Kč. Jednalo se o - -) jistinu úvěru 40 000 Kč, -) úroky 34 088 Kč, -) platbu za službu [anonymizováno] - odklad 10 008 Kč, -) platbu za službu [anonymizováno] - nemoc 20 232 Kč, -) platbu za službu [anonymizováno] - práce 20 232 Kč: celkem za službu [anonymizováno] - 50 472Kč, -) náklady na upomínky 800 Kč, -) smluvní úroky za prodlení úvěru 83,17 Kč, -) smluvní pokutu 20 000 Kč. Žalobce dále popsal, že řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Rozebral, že doplňkovou službu [anonymizováno] nelze zahrnout pod náklady úvěru ve smyslu § 133 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dála také jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo„ ZSÚ“). Jednalo se o nepovinnou doplňkovou službu, kterou žalobce poskytl na žádost žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud vzal tvrzení žalobce za prokázané, protože je žalobce doložil úvěrovými smlouvami, smlouvami o službě [anonymizováno] a výpisy z účtu žalobce. V řízení nebylo sporu v tom, že na základě elektronické žádosti prostřednictvím klientské zóny žalobce žalovanému zaslal shora uvedené smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru a řadu dalších příloh včetně smluv o službě [anonymizováno]. Žalovaný tyto smlouvy odsouhlasil, žalobce mu vyplatil na jeho účet celkem 27 136 Kč (16 000 Kč a 11 136 Kč) a žalovaný se zavázal ve splátkách zaplatit celkem 124 560 Kč. Při právním posouzení věci soud vyšel ze zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovení § 2395 a násl. o. z., upravujících institut úvěrové smlouvy, ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení a ustanovení § 1968 o. z. a § 1970 o. z., pokud jde o úroky z prodlení. Smlouvy ze 4. 4. a 5. 4. 2022 jsou smlouvami o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy na straně jedné vystupuje žalobce jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a na straně druhé žalovaný v pozici spotřebitele. Zákon o spotřebitelském úvěru primárně chrání spotřebitele jako slabší smluvní strany před obratností obchodníků. Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své nezkušenosti či neznalosti není schopen konkurovat v obratnosti vyškoleným a zkušeným profesionálům znalým technik moderního obchodu. Stávající socioekonomický model společnosti je vystavěn na spotřebě, která postupně nabyla značných rozměrů. Základem spotřeby je pak poptávka, která je podporována masivní reklamou a možností snadno nakupovat na dluh. K uzavírání smluv přitom dochází anonymně (tj. bez osobního kontaktu za využití prostředků komunikace na dálku) a stále častěji automaticky. Všudypřítomná spotřeba a její podpora však mnohdy vedou k předlužení spotřebitelů a jejich domácností, což má zásadně negativní dopad na fungování celé společnosti. Zdůrazňována tak je především otázka informovanosti spotřebitele. Zakázány jsou pak nekalé obchodní praktiky jako klamání spotřebitele apod. V oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů je pak rovněž zdůrazněna povinnost poskytovatele posoudit před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě informací, umožňujících učinit si o této okolnosti spolehlivý úsudek (§ 86), (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 38 C 322/2017). V projednávaném případě nelze přehlédnout celou řadu okolností, které jsou v natolik zásadním rozporu se shora uvedenými principy, které chrání spotřebitele coby slabší smluvní stranu, že činí obě shora uvedené smlouvy absolutně neplatnými podle § 588 o. z. Předně žalobce se žalobou dožadoval zaplacení 145 359 Kč s dalším příslušenstvím, přestože žalovanému poskytl 27 136 Kč. Jinak řečeno, žalobce na podkladě shora uvedených smluv požaduje necelé tři měsíce poté, co žalovanému poskytl 27 136 Kč, zaplatit více jak pětinásobek uvedené částky. Dále soud považuje počínání žalobce při uzavírání obou zmíněných smluv za nekalé, a tudíž protiprávní. Žalobce coby nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru užil nekalou obchodní praktiku spočívající v klamání spotřebitele ohledně výše roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr. Do jejího výpočtu totiž v rozporu s ustanovením § 133 odst. 2 ZSÚ nezahrnul náklady na doplňkovou službu [anonymizováno] ve výši 701 Kč měsíčně. Z žalobcem předložených listin je patrné, že bez uzavření smlouvy o doplňkové službě [anonymizováno] by nebylo možno úvěr získat za nabízených podmínek, tj. s roční úrokovou sazbou 23% ročně, RPSN 38,71%. Sjednaná služba [anonymizováno] je sice označována jako nepovinná, avšak soud nepochybuje o tom, že bez podpisu žádosti žalovaného o její sjednání by mu žalobce úvěr neposkytl. Služba [anonymizováno] je ve skutečnosti snahou o obcházení ustanovení § 133 ZSÚ za účelem dosažení nepřípustného navýšení nákladů úvěru. Dále nelze přehlédnout, že služba [anonymizováno] spočívá v pouhém odkladu splátek pro případ, kdy žalovaný požádá o odklad splátek bez důvodu, odklad z důvodu nemoci či odklad z důvodu ztráty zaměstnání. Splátky sice v době odkladu nemusí splácet, avšak žádná z nich není prominuta. Za tuto službu byl žalovaný povinen platit 701 Kč měsíčně za situace, kdy splátka samotná dosahovala výše 1 029 Kč měsíčně. Platby 701 Kč měsíčně by v krátké době překročily nezaplacené splátky v době odkladu. Taková dohoda je přínosná pouze pro žalobce a značně poškozuje žalovaného. Zásadním důkazem o tom, že žalobce svým počínáním při uzavírání obou úvěrových smluv nepostupoval v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, nejednal čestně a transparentně a nezohledňoval práva a zájmy žalovaného (§ 76 odst. 1 ZSÚ) je žalobcovo jednání, kdy s žalovaným sjednal 4. 4. 2022 spotřebitelský úvěr na částku 20 000 Kč za podmínek popsaných v úvěrové smlouvě z tohoto data a hned následující den 5. 4. 2022 úvěr nový znějící tentokrát na částku 40 000 Kč za podmínek popsaných v úvěrové smlouvě z tohoto data. Mezi podmínky náležela i povinnost zaplatit úvěr z předchozího dne, kdy bylo poskytnuto ve skutečnosti 16 000 Kč a vráceno mělo být 20 864 Kč z následující úvěrové smlouvy. Všechny shora uvedené skutečnosti tak vedou soud k závěru, že postup žalobce při uzavírání úvěrových smluv byl nejen v přímém rozporu se zákonem, jak bylo shora popsáno, ale současně od počátku směřoval k vytvoření situace, kdy v průběhu dvou dnů poskytl žalovanému peněžní prostředky ve skutečnosti jen ve výši 27 136 Kč, avšak žalovaného zavázal, aby mu za to v průběhu nadcházejících 72 měsíců zaplatil celkem 124 560 Kč. Takový stav založený komplexem obou uvedených úvěrových smluv a smluv o službě [anonymizováno] se zjevně příčí dobrým mravům a na tyto smlouvy je nutno pohlížet jako na smlouvy absolutně neplatné podle § 588 o. z. Z absolutně neplatných smluv nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci částku ve výši 27 136 K