17 C 286/2022-38 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2021 domáhala proti žalované zaplacení částky 14 817,94 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 8. 2019, kterou se žalovanou uzavřel právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila toliko 1 280,30 Kč a nedisponuje důkazy k prokázání posuzování úvěruschopnosti žalované. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: 5. Z obsahu smlouvy o úvěru a výpisu z účtu právního předchůdce žalobce bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 19. 8. 2019 žalované – spotřebitelce – peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Žalovaná se zavázala úvěr pravidelně splácet v 36 měsíčních splátkách po 640,15 Kč včetně poplatků a úroků. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku 23 045,40 Kč. 6. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nesporovala, vzal soud za prokázané, že žalovaná na pohledávku uhradila toliko 1 280,30 Kč. 7. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. 8. Z písemné výzvy ze dne 7. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění a určila jí k plnění náhradní lhůtu, a to do 30. 7. 2021. 9. Nebylo zjištěno, že poskytovatel úvěru dříve, než poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Žalobkyně k tomuto nepředložila soudu jediný důkaz, naopak sama sdělila, že takovýmto důkazem nedisponuje. 10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalované dne 19. 8. 2019 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 10 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaná dosud zaplatila toliko částku 1 280,30 Kč, v době rozhodování soudu tedy žalovaná dlužila ještě částku 8 719,70 Kč a byla se zaplacením v prodlení. 11. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 12. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků žalované ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. 13. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku v době jednání o smlouvě platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelkou jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitelka – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem zápůjčky slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru. 15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 16. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 17. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. 18. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. 19. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 20. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 10 000 Kč, z níž uhradila toliko částku 1 280,30 Kč. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 8 719,70 Kč. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení byla na žalobkyni řádně postoupena s odkazem na § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Žalobkyně ve své výzvě ze dne 7. 7. 2021 určila žalované náhradní lhůtu splatnosti do 30. 7. 2021, soud tedy považuje následující den za první den prodlení žalované. 21. Výrokem II. soud část řízení v souladu s § 96 odst. 1 a 2