17 C 41/2022-26 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 11. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 1 268 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaná byla od 20. 5. 2019 do 4. 9. 2019 zaměstnankyní žalobce na pozici uklízečka. V rámci tohoto pracovního poměru poskytl žalobce žalované ochranné pracovní pomůcky. Dle karty OOPP (ochranných osobních pracovních pomůcek), se konkrétně jednalo o 4 kusy kalhot a 4 kusy halen, jejichž převzetí žalovaná stvrdila vlastnoručním podpisem dne 20. 5. 2019. Žalovaná po skončení pracovního poměru žalobci nevrátila 4 kusy kalhot a 4 kusy halen (obuv se nevrací a není předmětem tohoto řízení), a proto byla opakovaně k jejich vrácení vyzývána, naposledy výzvou ze dne 18. 12. 2019, kde byla žalované poskytnuta náhradní lhůta pro vrácení pomůcek, a to do 7 dnů od doručení výzvy. Zůstatková hodnota nevrácených osobních ochranných pomůcek byla vyčíslena fakturou [číslo] ze dne 13. 11. 2019 na částku 1 268 Kč s datem splatnosti dne 27. 11. 2019. Žalovaná dosud ochranné pracovní pomůcky nevrátila a ani nezaplatila jejich zůstatkovou hodnotou, která činí 1 268 Kč. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud shledal žalobu důvodnou a učinil následující závěr o skutkovém stavu, který po právní stránce posoudil následovně: Z pracovní smlouvy ze dne 16. 5. 2019 soud zjistil, že žalovaná působila u žalobce na pozici uklízečka s pracovním úvazkem 100 %, s tím, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou – do dne 30. 12. 2019. Z vyrozumění o ukončení pracovního poměru ze dne 4. 9. 2019 bylo zjištěno, že pracovní poměr žalované u žalobce skončil již ke dni 4. 9. 2019 s odkazem na ustanovení § 66 zákoníku práce, a to ve zkušební době, ze strany zaměstnavatele. Žalovaná byla v tomto vyrozumění upozorněna mj. na povinnost vrátit ochranné osobní pracovní pomůcky, které převzala, jak vyplývá z OOPP karty – protokol pracovních pomůcek (k tomu srovnej ust. § 101 odst. 1, 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, § 104 odst. 1, 2 zákoníku práce). Dle protokolu pracovních pomůcek - evidence žalobce vyplynulo, že žalovaná dne 20. 5. 2019 převzala 4 kusy sanitářských kalhot (bílé) a 4 kusy halenek. Bylo povinností žalované tyto ochranné osobní pracovní pomůcky vrátit, což žalovaná neučinila. Již v pracovní smlouvě se žalovaná zavázala mj. řídit se vnitřními předpisy zaměstnavatele (zde žalobce). Takovým předpisem je mj. Směrnice č. 21 o poskytování osobních ochranných pracovních prostředků. Z této směrnice také vyplývá (viz bod 2.4.2. Směrnice č. 21), že pokud zaměstnanec ukončí pracovní poměr, musí vrátit prádlo (vyjma obuvi a ponožek) zaměstnavateli. Pokud pracovní poměr trvá méně jak 6 měsíců, je náhrada za nevrácené prádlo počítána jako násobek počtu kusů a 80 % ze současné pořizovací ceny zboží. Protože žalovaná zboží neodevzdala, vystavilo majetkové oddělení nemocnice shora označenou fakturu na úhradu za nevrácené ochranné pracovní pomůcky, a to ve výši 80% jejich současné pořizovací ceny. Z faktury [číslo] ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že žalobcem byla žalované vyúčtována částka za nevrácené prádlo (oděv) celkem ve výši 1 268 Kč, a to za 4 kusy kalhot částka 568 Kč plus za 4 kusy halen částka 700 Kč, tj. celkem 1 268 Kč. Z výzvy adresované žalované soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k vrácení osobních ochranných pracovních pomůcek, a to čtyř kusů kalhot a čtyř kusů halen, v náhradní lhůtě, a to do 7 dnů od doručení výzvy s tím, že byla variantně upozorněna jak na možnost vrácení prádla, tak na úhradu zůstatkové ceny nevráceného prádla dle přiložené faktury (zde odkaz na fakturu [číslo]). Protože žalovaná v řízení netvrdila, že by svoji povinnost vrátit ochranné osobní pracovní pomůcky splnila, nebo že by zaplatila jejich zůstatkovou hodnotu, rozhodl soud tak, že uznal žalovanou povinnou k úhradě částky 1 268 Kč, a to z titulu jejího bezdůvodného obohacení na úkor žalobce s odkazem na ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4266/2007). Prodlení žalované a výši úroků z prodlení, jež žalobce oprávněně požaduje, soud posoudil podle ust. § 1968 a § 1970 o. z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to s ohledem na datum náhradní lhůty poskytnuté žalované k dobrovolnému splnění žalované povinnosti. (výrok I.) O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl zcela úspěšný žalobce, proto mu přísluší právo na náhradu nákladu řízení. Náklady řízení žalobce v dané věci tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč vyměřený dle položky 2/1 písm. a) sazebníku soudních poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dále byla žalobci přisouzena částka 2 krát 300 Kč (tj. 600 Kč) jako paušální náhrada hotových výdajů za předžalobní výzvu k plnění a vyhotovení žaloby, která byla žalobci přiznána dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Soud tak uložil žalované, aby přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 000 Kč zaplatila žalobci. Lhůtu k plnění ve výroku I. a II. soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Odůvodnění tohoto rozsudku bylo vyhotoveno v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř.