20 C 229/2022-26 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou soudu (návrhem na vydání el. platebního rozkazu sp. zn. EPR [číslo]) se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení uvedené částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvod-nil tím, že žalovaný u společnosti [právnická osoba], [IČO], čerpal prostřednictvím smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 6. 2019 částku ve výši 9 900 Kč a zavázal se uhradit tuto částku s poplatkem (úrokem) 9 370,35 Kč (bez slevy) do 11. 10. 2019, což neučinil. Žalobce dne 18. 3. 2021 uzavřel se [právnická osoba] smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž je oprávněn dlužnou částku vymáhat. Soud věc projednal a rozhodl při jednání konaném dne 15. 9. 2022 v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce (omluva na č. l. 23), neboť byly splněny podmínky dané ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. O skutkovém stavu věci nelze především učinit závěr, podle kterého by žalovaný dne 12. 6. 2019 podepsal (či jinak uzavřel) právě předloženou smlouvu. Každou skutečnost, podstatnou pro rozhodnutí, i skutečnost prokazovanou ev. pouze nepřímými důkazy, lze mít v souladu s poznatky právní teorie a praxe za prokázanou, pokud na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze„ bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala tak, jak je tvrzeno (že je pravdivá)“. Z listin doložených žalobcem soud dále nezjistil (ani na dodatečnou výzvu žalobci, č. l. 7 p. v.), že by žalobce (resp. subjekt [právnická osoba]) realizoval nějaké kroky při posouzení úvěruschopnosti žalovaného; naopak bylo zjištěno (č. l. 12), že odpovídajícími listinami žalobce„ nedisponuje“. O skutkovém stavu věci na tomto základě soud tedy nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobce (resp. subjekt [právnická osoba]) neuzavřel se žalovaným jako spotřebitelem platně uvedenou (tvrzenou) smlouvu, na základě které poskytl uvedený subjekt žalovanému finanční prostředky ve výši 9 900 Kč. I pokud by žalovaný skutečně smlouvu uzavřel, došlo by k „ podpisu“ smlouvy, aniž by věřitel poskytující zápůjčku (resp. spotřebitelský úvěr) postupoval s obornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dříve § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Dále soud věc posoudil dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dříve § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí - popsanou v tomto ustanovení (tedy na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací) - zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 87 odst. 1). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i určité obecnější zásady. Mezi tyto pak náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy, ve shodě např. s odůvodněním rozhodnutí KS v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019, již ze dne 12. 12. 2019 (s odkazem na zde rozebrané metody výkladu, citovanou důvodovou zprávu a v neposlední řadě národní i mezinárodní /EU/ judikaturu), ani v konečném důsledku tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobce (resp. subjekt [právnická osoba]) nesplnil svou povinnost stanovenou zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení (pokud vůbec) proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů; žalobce i přes výzvu (č. l. 7 p. v.) nevnesl do řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že úvěruschopnost spotřebitele řádně zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost tvrzené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezení nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. I podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Od celkového poskytnutého úvěru (žalobce prokázal výši tvrzené platby – i na č. l. 21 p. v. – celkem 9 900 Kč) je třeba odečíst platby žalovaného (5 000 Kč). Žalovaný neprokázal (ani netvrdil) jakoukoliv další platbu, ani nijak nevyšla najevo. Soud proto nemohl při zúčtování vzájemných plnění (v souladu s § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru) zohlednit jinou, než samotným žalobcem uvedenou vzájemnou platbu žalovaného (ve výši 5 000 Kč). Procesní postup soudu při rozhodnutí je zde odůvodněn tím, že sporné občanskoprávní řízení je ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Platná právní úprava procesního práva současně vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. ust. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní. Ke splnění těchto povinností je zavázán každý účastník řízení. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, nese si poté sám důsledky v podobě pro něj v poměrné části nepříznivého soudního rozhodnutí. Žaloba je tedy pouze zčásti důvodná (výrok I.) a z uvedených důvodů a ve zbylém rozsahu soud tedy podanou žalobu v návaznosti na shledanou neplatnost smlouvy výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. Ve výroku III. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; žalobce měl v projednávané věci úspěch pouze částečný, převažující úspěch zaznamenal v řízení žalovaný, kterému však dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly. Lhůtu k plnění ohledně výroku I. tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. - ukládá-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (obdobně jako v ostatních řízeních vedených t. r. vůči žalovanému).