8 C 261/2022-19 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 44 250 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 7. 2020, kterou se žalovaným uzavřel věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Z obsahu smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 10. 7. 2020 žalované - spotřebitelce - peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Žalovaná se zavázala úvěr pravidelně splácet v týdenních splátkách 750 Kč, a to včetně smluvených úroků ve výši 5 000 Kč za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, úroková sazba 23,43 % ročně, včetně odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a platby za hotovostní inkaso ve výši 10 000 Kč. Žalovaná měla nejpozději zaplatit celou dlužnou částku dne 3. 9. 2021. Z karty zákazníka ze dne 10. 7. 2020 bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru zjišťoval informace důležité pro posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána a její čistý příjem dosahuje výše 17 920 Kč. Poskytovatel úvěru zaměstnání ověřoval pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaná uvedla, že má i další závazky, původní věřitel však nezkoumal jejich výši ani výši splátek. Žalovaná uvedla, že má výdaje na bydlení a osobní výdaje v souhrnné výši 11 000 Kč. Z této listiny je tak zcela zřejmé, že původní věřitel nezkoumal dostatečně výdaje žalované na její ostatní závazky. Z tvrzení, které žalovaná nesporovala, má soud za prokázané, že na předmětnou smlouvu uhradila toliko 750 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a ze seznamu pohledávek bylo zjištěno, že s účinností od 7. 1. 2022 postoupila společnost [právnická osoba], [IČO], pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení bylo zjištěno, že změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky s příslušenstvím. 4. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudila schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Smlouva o úvěru [číslo] je tudíž neplatná. Přijetím částky 25 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. 5. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále byla věc posouzena dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 6. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. 7. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelkou jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitelka – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru. 9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 10. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 11. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. 12. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. 13. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 14. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 25 000 Kč, žalobkyni vydala pouze 750 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost vrátit zbylé plnění žalobkyni, které byla pohledávka postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky č. 14/2012, o úpravě základních úrokových sazeb. Přijetím částky 25 000 Kč dne 10. 7. 2020 se žalovaná bezdůvodně obohatila, přičemž žalovaná věděla, že má tuto částku splatit do dne 3. 9. 2021, následující den tedy byla v prodlení. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení kapitalizovat ke dni postoupení pohledávky, soud tomuto vyhověl. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku za