12 C 20/2022-126 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se domáhal vyklizení shora označeného bytu. Tvrdil, že je jeho výlučným vlastníkem, a to ideální jedné poloviny na základě příklepu v exekuční dražbě a ideální poloviny na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2021, kterou uzavřel s insolvenčním správcem. Předchozími vlastníky bytu byli [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného] – rodiče žalovaného, kteří se ocitli v exekuci. Žalovaný byt bez právního důvodu užívá. 2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Bránil se tím, že mu k bytu svědčí nájemní právo. V roce 2018 mu [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného] byt přenechali s tím, že se zavázal platit energie dodávané do bytu, internet a platby do fondu oprav. Dále vyslovili souhlas s tím, aby byt zrekonstruoval. Ještě před zahájením exekuce rekonstrukci započal a žalobce informoval o tom, že rekonstrukci provádí. Dovolával se ustanovení § 2021 o. z. a dovozoval, že nabytím vlastnického práva k bytu žalobce vstoupil do práv a povinností pronajímatele a nájemní právo trvá. Dále poukazoval na ust. § 336a odst. 2, § 336b odst. 3 písm. b a § 336l odst. 5 písm. a) o. s. ř. a dodal, že v důsledku vydražení bytu žalobcem nájemní právo k bytu nezaniklo a také insolvenční zákon s prodejem věci v insolvenci zánik nájmu nespojuje. 3. K ochraně vlastnického práva slouží ustanovení § 1040 až 1042 o. z., která zakotvují právo podat mj. žalobu na vydání věci. U věcí nemovitých judikatura doposud setrvává na stanovisku, že nelze žalovat na vydání nemovitosti, nýbrž vždy jen na vyklizení nemovitosti. Stanovisko soudní praxe je však odůvodněno potřebou uložit takové plnění, kterému odpovídá zákonem upravený způsob výkonu rozhodnutí (exekuce). Tím je u nemovitých věcí jen vyklizení (§ 340 a násl. o. s. ř., § 73 e. ř). 4. Žalobce tížila povinnost tvrdit a prokázat své vlastnické právo k bytu a tvrdit, že žalovaný byt užívá. Soud vzal tvrzení žalobce, že je vlastníkem bytu za prokázané, protože žalobce výpisem z katastru nemovitostí doložil své vlastnické právo a žalovaný jeho vlastnictví potvrdil. Žalobce získal ideální jednu polovinu bytu příklepem v dražbě a druhou ideální jednu polovinu kupní smlouvou ze dne 9. 9. 2021 od insolvenčního správce. Za situace, kdy žalobce tyto povinnosti splnil, tak bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že byt užívá oprávněně, tj. na základě právního důvodu (§ 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný se bránil tím, že byt užívá na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel se svými rodiči. Na žalovaném proto ležela povinnost prokázat, že právo byt užívat vzniklo a doposud trvá. 5. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že byt vlastnili jeho rodiče, on bydlel jinde. Někdy na přelomu listopadu a prosince 2018, poté co se rozešel se svou přítelkyní, v bytě nikdo nebydlel. S rodiči se dohodl, že bude byt užívat, v bytě provede rekonstrukci a bude platit poplatky spojené s užíváním bytu. Na žádné platbě za užívání bytu rodičům se nedohodli. Byt postupně zrekonstruoval a začal v něm v prosinci 2019 bydlet. 6. Z výpovědi [celé jméno žalovaného], otce žalovaného, soud zjistil, že s manželkou [jméno] [příjmení] v bytě nikdy nebydleli. Někdy v roce 2018 nebo 2019 se s žalovaným dohodli, že v bytě bude bydlet, na své náklady ho zrekonstruuje a sám bude platit veškerou režii bytu. Žádné další platby po něm nepožadovali. K uzavření smlouvy došlo ústně. V té době věděl, že jsou proti němu vedeny exekuce a že nesmí s bytem nakládat. To si vykládal tak, že byt nesmí prodat. 7. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je matkou žalovaného. Poté, co byt získali, tak plánovali, že v bytě bude bydlet žalovaný. Někdy na konci roku 2018 se s žalovaným dohodli, že v bytě bude bydlet, platit veškeré platby s bydlením spojené a na své náklady byt zrekonstruuje. Nic nesepisovali. V té době věděla, že proti [celé jméno žalovaného] – jejímu tehdejšímu manželovi, jsou vedeny exekuce a také jí exekutoři doručovali listiny. 8. Na základě těchto důkazů soud vzal za prokázané, že na přelomu listopadu a prosince 2018 se žalovaný s rodiči dohodl, že bude byt užívat, rodičům za to žádné platby nebude poskytovat, platit bude s bydlením související platby a byt zrekonstruuje. 9. Soud je povinen kvalifikovat smluvní typ u určité smlouvy nikoliv pouze podle jejího označení, nýbrž je nutno vzít v úvahu její celkový skutečný obsah (§ 555 o. z.). 10. Nájemní smlouva je nejčastějším právním důvodem pro užívání cizí věci nebo její části. Ustanovení § 2201 o. z. určuje podstatné obsahové náležitosti nájemní smlouvy a rovněž tak základní charakteristické rysy nájmu jakožto právního vztahu vzniklého z nájemní smlouvy. Pro posouzení smlouvy jako nájemní, musí z jejího obsahu vyplývat závazek přenechat věc druhé straně k dočasnému užívání za úplatu náležející vlastníkovi. 11. V daném případě rodiče a žalovaný dohodli přenechání bytu žalovanému k užívání, avšak dohodli se tak, že žádnou platbu jim žalovaný za užívání bytu platit nebude. Rodiče a žalovaný tak založili užívací právní vztah žalovaného bezúplatně. Smlouvu proto nelze kvalifikovat jako (úplatnou) smlouvu nájemní. Smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému a bezúplatnému užívání, soud proto posoudil jako smlouvu o výpůjčce. 12. Smlouva o výpůjčce je upravena v ust. § 2193 a násl. o. z. Předmětem výpůjčky zde je byt, tedy věc nezuživatelná a nezastupitelná a jeho užívání bylo sjednáno bezplatné. Dohodnuté platby žalovaného související s užíváním bytu, popř. platby za jeho rodiče jako vlastníky, nepředstavují úplatu rodičům za užívání bytu, ale obvyklé náklady, které nese žalovaný ze svého ve smyslu § 2199 o. z. Výpůjčka, stejně jako nájem je vztahem pojmově dočasným a vypůjčitel musí vždy počítat s tím, že jednou bude muset vypůjčenou věc vrátit. Sjednání doby výpůjčky není obligatorní součástí tohoto druhu smlouvy. V případě absence ujednání o době výpůjčky má dle § 2196 o. z. vypůjčitel právo, aby začal věc užívat bez zbytečného odkladu a aby ji po splnění účelu bez zbytečného odkladu vrátil. Změna vlastnictví bytu, kdy byt získal žalobce, neměla sama o sobě vliv na trvání závazku ze smlouvy o výpůjčce a závazek ze smlouvy o výpůjčce tedy přešel na žalobce. 13. Smlouvu o výpůjčce sjednanou na dobu neurčitou (není dohodnut okamžik vrácení výpůjčky) lze ukončit postupem podle § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 14. Žalobce předžalobní výzvou z 22. 11. 2021 požádal žalovaného, aby byt vyklidil. Žalovaný byl povinen tuto povinnost splnit, což neučinil. 15. Soud proto uzavřel, že žalovaný byt užívá bez právního důvodu. 16. Žalobě v žalobce uvedl, že ideální polovinu bytu koupil v exekuční dražbě soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a předložil usnesení soudního exekutora. U soudního jednání dne 14. 9. 2022 soud žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o povinnosti označit důkazy k tvrzení, že byt užívá na základě nájemní smlouvy a řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. zkoncentroval uplynutím lhůty 15 dnů od skončení jednání. 17. Podle § 118b odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3. 18. Otázce koncentrace řízení a poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž nastává, se Nejvyšší soud věnoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl k závěru, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za ří