13 C 155/2024 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 2. 2024 domáhala zaplacení částky 35 233 Kč spolu s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , Anonymizováno, , Anonymizováno, IČO: , IČO, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. , tel. číslo, ze dne 23. 1. 2019, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 29 663 Kč a poplatky ve výši 47 642 Kč (poplatek za vedení účtu, za zpracování, za flexibilní splácení atp.), a to v 24 měsíčních splátkách po 6 972 Kč (celkem 167 328 Kč). Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, když do 23. 1. 2021 neuhradil celkovou dlužnou částku (poslední splátku), proto právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn marným uplynutím měsíční lhůty požadovat úhradu celé zbylé částky, a to co do jistiny 23 535,84 Kč a poplatků ve výši 11 697,16 Kč. Ode dne následujícího po uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky nadále trvalo právnímu předchůdci žalobkyně právo na zaplacení úroku za poskytnutí úvěru ve výši 29 % p. a. z jistiny. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na žalovanou pohledávku uhradil částku 132 072 Kč. Žalobkyně se tak domáhá dlužné jistiny, poplatků ve výši 11 697,16 Kč, obchodního úroku ve výši 21 995, 10 Kč (za období od 21. 4. 2021 do 21. 9. 2023), obchodních úroků od 28. 9. 2023 a úroků z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný byl před poskytnutím úvěru řádně prověřen ohledně jeho úvěruschopnosti posouzením v příslušných registrech a výpisy z účtu žalovaného.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval tvrzení uvedená v žalobě.Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 1. 2019 vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , IČO: , IČO, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru ze dne 23. 1. 2019, na základě které se se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru ve výši 90 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 29 % ročně a dále uhradit poplatky ve výši 47 642 Kč (poplatek za vedení zákaznického účtu, za zpracování, za flexibilní splácení atp.) a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 6 972 Kč. RPSN odpovídá 94,42 % (viz smlouva). Původní věřitel žalovanému uhradil v hotovosti částku 57 546 Kč a částku 32 454 Kč použil na refinancování předchozího úvěru (viz smlouva). Pohledávka původního věřitele byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno (viz společné prohlášení o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení). Před podáním žaloby byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou. To vyplývá z předžalobní výzvy včetně dodejky. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na pohledávku uhradil částku 132 072 Kč, když žalovaný v řízení tuto skutečnost nesporoval, respektive se nevyjádřil.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsU“).Po zhodnocení práv a povinností, které pro oba účastníky vyplývaly z uzavřené smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle ustanovení § 576, 577 a 588 o. z., a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 68,37 % p. a. s dobrými mravy dle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. Soud k uvedenému dodává, že smluvní ujednání sice obsahují výši úroku 29 %, soud ovšem do úroku počítal všechny poplatky, které byl žalovaný povinen žalobkyni hradit, když tyto poplatky považuje za skrytý úrok. Nemravnost ujednání o hrazení úroku a „poplatků“ je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) v lednu roku 2019 celkem 8,30 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než osminásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli osminásobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že právní předchůdce žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru, popřípadě přidružených poplatků, které mají funkci úroku. Přistoupením k moderaci by právní předchůdce žalobkyně potažmo žalobkyně nebyli motivováni k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ustanovení § 2992 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání.Soud tedy zamítl žalobu v celém rozsahu, když žalovaný zaplatil celkem 132 072 Kč, tato částka převyšuje výši poskytnutého úvěru o částku 42 072 Kč. Při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a smluvních pokutách, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný byl úspěšný v celém rozsahu, ovšem v řízení mu žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl výrokem II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.