14 C 364/2023-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 24 232 Kč a příslušenství. Tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne 8. 12.2022 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen původní věřitel). Původní věřitel uzavřel se žalovanou nepodnikající fyzickou osobou dne 21. 9. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalované úvěr v původní výši 5 800 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a načerpala úvěr v celkové výši 20 000 Kč, který se zavázala splatit nejpozději dne 21. 10. 2022. Žalovaná úvěr čerpala, avšak do smluveného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná se dostala do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 4 232 Kč. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaná vybrala dle své vlastní volby dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Následně se seznámila s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a úroky spojenými s požadovaným úvěrem. Žalovaná vyplnila registrační formulář, kde napsala své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Poté byla žalovaná obeznámena s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními, plynoucími z uzavření Smlouvy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči původnímu věřiteli. Žalovaná potvrdila, že návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru přečetla a s jejím obsahem souhlasila. Původní věřitel úvěr žalované vyplatil dne 2022 [číslo] převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované [bankovní účet]. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne vrácen, přestože žalovaná byla o zaplacení upomínána. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. O skutkovém stavu věci soud z listinných důkazů zjistil, že původní věřitel poskytl žalované – spotřebitelce – peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, aniž původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Smlouva o úvěru ze dne 21. 9. 2022 je tudíž neplatná. Přijetím částky 20 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaná dosud nevydala žádnou částku a od 25. 11. 2023 trvá prodlení žalované se zaplacením. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Povinností věřitele bylo ve smyslu ustanovení § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit před uzavřením smlouvy řádně úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že věřitel spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 ze kterého vyplývá, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede také rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitelky – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 20 000 Kč, ze které dosud neuhradila ničeho. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 20 000 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť neúspěch žalobce se týkal jen příslušenství pohledávky. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 970 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 300 Kč. Advokát poskytl žalobci tři úkony právní služby (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby), ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.