14 C 417/2022-137 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 87 363,68 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřel původní věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že úvěru schopnost žalovaného banka hodnotila individuálně, a to v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient deklaruje podpisem žádosti o úvěr. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 2. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], se zavázal poskytnout žalovanému - spotřebiteli - peněžní prostředky ve výši 105 000 Kč, první den čerpání úvěru byl smluven na den 13. 2. 2020. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 24 měsíčních anuitních splátek, výše splátky činila 5 303,11 Kč a poslední splátka byla sjednána ve výši 5 706,58 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku 127 678,11 Kč. 5. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] a z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr ve výši 105 000 Kč čerpal dne 17. 2. 2020, avšak řádně a včas nesplácel. Do doby postoupení pohledávky (22. 11. 2021) evidoval původní věřitel žalovaným uhrazenou částku celkem ve výši 26 537,35 Kč. 6. Z dopisu ze dne 23. 12. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel prohlásil úvěr č. [bankovní účet] za splatný ke dni 21. 12. 2020 a vyzval žalovaného k zaplacení nejpozději do 6. 1. 2021. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z přílohy [číslo] k této smlouvě bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to ke dni 22. 11. 2021. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. 8. Z vyjádření k procesu posouzení úvěru schopnosti bylo zjištěno, že původní věřitel vycházel ze skutečnosti, že žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 23 000 Kč, což banka ověřila z běžného účtu vedeného u úvěrující společnosti. Dále původní věřitel vycházel z údajů, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou, že má vlastní bydlení, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 15 000 Kč, že žalovaný nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám, že dosavadní interní a externí splátky činí 0 Kč a ostatní výdaje žalovaného jsou také nulové. 9. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím. 10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému dne 17. 2. 2020 peněžní prostředky ve výši 105 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 105 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaný dosud vydal částku 26 537,35 Kč, v době rozhodování soudu měl tak žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 462,65 Kč a byl se zaplacením v prodlení. 11. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 12. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. 13. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelkou jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 6, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru. 15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 16. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 17. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. 18. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Původní věřitel vycházel z čistého příjmu žalovaného 23 000 Kč a čist