13 C 191/2025-19 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 31 595 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaná. Žalované byl na základě smlouvy a dodatků ke smlouvě poskytnut úvěr v celkové výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky a poplatky, to vše do 26. 6. 2024. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Doplnila, že žalovaná do dne podání žaloby na dlužnou částku nic nezaplatila.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tj. nesporovala skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, protože je žalobkyně doložila Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Smlouvou o úvěru č., hodnota, a Dodatky číslo 1 až6 k této smlouvy, výpisy z účtu potvrzující poskytnutí částek 8 000 Kč, 6 000 Kč, 2 000 Kč a 9 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč, předžalobní výzvou a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 21. 2. 2024 soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěru 8 000 Kč, roční zápůjční úroková sazba 279,83 % ročně, RPSN 1 141 % ročně. Následně byly uzavřeny dodatky ke smlouvě o úvěru. O skutkovém stavu soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně sjednal se žalovanou smlouvu o úvěru spolu s dodatky, dle kterých žalovaná čerpala úvěr v celkové ve výši 25 000 Kč, který nezaplatila.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalované úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaná další dluhy a výdaje, neověřila její skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitel měla úvěruschopnost žalované zkoumat vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas. Žalobkyně pouze konstatovala v žalobě, že uvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie s tím, že žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 1 141,20 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru včetně uzavřených dodatků k této smlouvě je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně přijala peněžitou částku 25 000 Kč, kterou žalobkyni nevrátila. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud proto výrokem II. zamítl požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 25 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Soud rovněž zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 595 Kč jako nedůvodnou s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; kdy ve věci měla žalobkyně pouze částečný úspěch (79 %) a neúspěch co do 21 %. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Vzhledem k tomu, že jsou splněny i další podmínky předvídané ust. § 14b vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu, (tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni je přiznána náhrada nákladů řízení), soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval toto ustanovení a přiznal procesně úspěšné žalobkyni, která žalovanou před podáním žaloby vyzvala ke splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., na náhradě nákladů řízení odměnu za 3 úkony právní služby (sepis návrhu, převzetí věci, upomínka) v částce 2 100 Kč, 3 x paušální náhradu ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč za každý z úkonů právní služby), 21% DPH ve výši 504 Kč a částku za soudní poplatek ve výši 1 264 Kč. Celkové náklady řízení představují částku ve výši 4 168 Kč, z této částky soud přiznal žalobkyni na nákladech řízení částku 2 417,40 Kč představující 58 % z celkové částky nákladů řízení.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; kdy ve věci měla žalobkyně pouze částečný úspěch (79 %) a neúspěch co do 21 % a má tedy právo na zaplacení nákladů řízení ve výši 58 % (úspěch mínus neúspěch).Náklady řízení v této výši jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 o. s. ř. Lhůtu k plnění výroku III. soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.