8 C 10/2021-41 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal žalobou zaplacení částky 38 561 Kč spolu s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V žalobě tvrdil, že právní předchůdce žalobce (tj. , právnická osoba, , IČ , IČO, ) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru ze dne 4. 9. 2015, na základě které se žalovaná zavázala vrátit půjčené peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a zaplatit úrok a poplatky ve výši 23 427 Kč, tj. celkem 73 427 Kč v 22 měsíčních splátkách po 3 338 Kč. Žalovaná plnila pouze částečně; nedoplatek činí 38 561 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupena na žalobce.Žalovaná se k věci nevyjádřila. Ode dne 25. 11. 2020 do 29. 5. 2025 běželo insolvenční řízení žalované pod sp. zn. , Anonymizováno, , spisová značka, , zrušeno pro neplnění povinností dlužnice. V insolvenčním řízení nebyl žalobce uspokojen ani zčásti.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 4. 9. 2015 poskytl právní předchůdce žalobce žalované částku 50 000 Kč s celkovým poplatkem 23 427 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit ve 22 měsíčních splátkách. RPSN činilo 53,40 %. Žalovaná uhradila na dluh celkem 34 866 Kč (jak vyplývá z upravené tabulky umoření ze dne 8. 8. 2025). Zbývající pohledávka byla postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu.Soud učinil ve věci skutkový závěr, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč s RPSN 53,40 % ročně a žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem 34 866 Kč.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že právní předchůdce žalobce neprověřil schopnost žalované úvěr splácet. Přestože byl žalobce opakovaně vyzván, aby doložil řádné zkoumání úvěruschopnosti, žádné další listiny či důkazy nepředložil. Posouzení úvěruschopnosti tak absentuje v tomto případě úplně.Vzhledem k výše uvedenému tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobce, resp. jeho právního předchůdce.Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinna žalovaná žalobci vrátit. Žalovaná doposud uhradila žalobci částku 34 866 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovanou k doplatku dluhu ve výši 15 134 Kč. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaná nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem.Výrokem II. zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnější v této věci je žalovaná; ta však byla po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.