8 C 268/2025-19 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal žalobou zaplacení částky 70 920,47 Kč spolu s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V žalobě tvrdil, že právní předchůdce žalobce (tj. , právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru ze dne 4. 9. 2023, na základě které bylo žalovanému umožněno čerpat úvěr až do výše 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčené peněžní prostředky a zaplatit úrok a poplatky; načerpal postupně celkem 66 523,18 Kč, avšak vrátil zpět pouze 20 814 Kč. Úvěr byl zesplatněn ke dni 16. 6. 2024. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2025 postoupena na žalobce.Žalovaný se k věci nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 9. 2023 poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému Bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě Kreditní linky s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru do částky 60 000 Kč, s ročním úrokem 54 %, RPSN činila 70,81 %. Žalovaný uhradil na dluh celkem 20 814 Kč (viz transakční výpis). Zbývající pohledávka byla postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu.Soud učinil ve věci skutkový závěr, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěrový kreditní rámec až 60 000 Kč s RPSN 70,81 % ročně a žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 20 814 Kč.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že právní předchůdce žalobce neprověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. Přestože byl žalobce opakovaně vyzván, aby doložil řádné zkoumání úvěruschopnosti, žádné další listiny či důkazy nepředložil. Doložení o posouzení úvěruschopnosti tak absentuje v tomto případě úplně. Žalobce zůstal pouze v rovině tvrzení, že „právní předchůdce zjistil, že žalovaný je schopen hradit úvěr ve výši limitu 60 000 Kč…že žalovaný bonitu prokázal předložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu“, nicméně nedoložil bližší listiny k prokázání svého tvrzení, ač k tomu byl vyzván a byla mu poskytnuta lhůta.Vzhledem k výše uvedenému tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobce, resp. jeho právního předchůdce.Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému celkem částku ve výši 66 523,18 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalovaný doposud uhradil žalobci částku 20 814 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovaného k doplatku dluhu ve výši 45 709,18 Kč. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaná nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem.Výrokem II. zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce se domáhal částky 70 920,47 Kč, ale úspěšný byl pouze v cca 30 % (45 709,18 – 25 211,29). Žalovaný byl po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.