8 C 287/2025-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 11 010 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jeho právním předchůdcem (, právnická osoba, .) a žalovaným. Žalovanému byl dne 6. 6. 2023 na základě smlouvy poskytnut úvěr 33 020 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky a poplatky, to vše do 6. 6. 2025. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadoval žalobce vrácení jistiny jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Doplnil, že žalovaný do dne podání žaloby uhradil částku celkem 22 010 Kč, proto předmětem žaloby je pohledávka jistiny 11 010 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval skutková tvrzení uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o.s.ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobce za prokázaná, protože je žalobce doložil Smlouvou o úvěru č. , hodnota, , potvrzeními o jednotlivých transakcích dokládající poskytnutí úvěru v celkové výši 33 020 Kč, předžalobní výzvou, smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením. Ze Smlouvy o úvěru soud dále ověřil, že byl ujednán úvěrový limit 11 010 Kč, roční zápůjční úroková sazba 457,50 % ročně, RPSN 4 678,99 % ročně. O skutkovém stavu soud uzavřel, právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný čerpal a neuhradil.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobce nedoložil, že by řádně zkoumal schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřil, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřil jeho skutečné příjmy. Žalobce (jeho právní předchůdce) jako věřitel měl úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 4 678,99 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Žalobce má tak nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny.V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobce přijal peněžitou částku 33 020 Kč a vrátil pouze 22 010 Kč. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost zbývající části jistiny 11 010 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; ve věci měl plný úspěch žalobce. Žalobcovy náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměna advokáta určená dle § 14b odst. 1 bod 2 a odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. na částku 1 815 Kč. Náklady řízení v celkové výši 2 615 Kč jsou splatné k rukám zástupce žalobce podle § 149 o. s. ř. Lhůtu k plnění výroku III. soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.