13 C 93/2026-41 – Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou soudu dne 7. 2. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 40 908,02 Kč s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 4. 1. 2008 smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobkyně zavázala žalovaným poskytnout úvěr/úvěrový limit a žalovaní se zavázali úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaní své povinnosti ze smlouvy porušili, když uhradili toliko 256 073 Kč. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 39 408,02 Kč, smluvních poplatků ve výši 1 500 Kč a smluvního úroku z jistiny ve výši 1 030,06 Kč. Žalobkyně dále požaduje v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % z částky 39 408,02 Kč ode dne 16. 8. 2025 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 19. 12. 2025.2. žalovaná uvedla, že nemá finanční prostředky na to, aby dlužnou částku zaplatila najednou. 1. žalovaný se nevyjádřil.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, protože je žalobkyně doložila Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , ze které soud zjistil, že byla uzavřena s oběma žalovanými na úvěrový rámec 30 000 Kč se smluveným splácením bankovním inkasem. Tato smlouva byla podepsána dne 4. 1. 2008 oběma žalovanými. Malým písmem u podpisu obou žalovaných bylo uvedeno, že nedílnou součástí smlouvy jsou i Všeobecné obchodní podmínky, kde je rovněž skoro nečitelným písmem v oddílu 5 úročení úvěru uvedeno, že je klient povinen platit věřiteli z čerpané částky úrok dle aktuální úrokové sazby věřitele, úročení je denní a provádí se od okamžiku převedení peněžních prostředků na účet klienta do dne splacení úvěru, úroková sazba je proměnlivá. V článku 7 je uvedeno, že v případě porušení některé ze smluvních povinností je povinen klient platit smluvní pokutu, dále paušální náhradu nákladů ve výši 8 % z každé úvěrové srážky s níž je klient v prodlení, dále je povinen platit úroky z prodlení ve výši 0,08 % denně z dlužné částky, v případě odstoupení od smlouvy je povinen klient zaplatit smluvní pokutu ve výši 100 % z celkové výše v té době dlužné částky. Žalobkyně odstoupila písemně od smlouvy o úvěru dopisem ze dne 1. 8. 2025.Z výzvy k zaplacení a upozornění o zesplatnění ze dne 19. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení dlužné částky do 7 dnů.Právní zástupce žalobkyně a 2. žalovaná činí nespornou tu skutečnost, že oběma žalovaným byla žalobkyní vyplacena částka 159 154 Kč a 1. a 2. žalovaný zaplatili žalobkyni celkem 256 073 Kč.Žalobkyně ve svém doplňujícím vyjádření uvedla, že žalovaní zaplatili na dlužnou jistinu 119 720,61 Kč, na smluvní úrok 133 349,63 Kč a na dlužné poplatky 3 002,76 Kč. Pokud se týká úročení, je úvěr úročen sazbou ve výši 26,52 % ročně, žalobkyně požaduje 26,45 % ročně.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.Žalovaní 1, 2 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dne 4. 1. 2008. Soud tedy tuto smlouvu posuzoval dle zákona č. 40/64 Sb. Občanský zákoník (dále jen občan. zák.). Dle § 55 – 56 občan. zák. a následně dle § 3, § 37 a § 39 občan. zák., neboť dle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy. Dle § 179 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru nabyl tento zákon účinnosti prvním dnem čtvrtého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tj. 1. 12. 2016. Podle ustanovení § 23 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, s výjimkou několika ustanovení taxativně vyjmenovaných v § 23 odst. 2 tohoto zákona. Zákon č. 145/2010 Sb. nabyl v souladu s § 29 účinnosti dnem 1. 1. 2011 a na posuzovanou smlouvu se tedy nevztahuje).Po zhodnocení práv a povinností, které pro oba účastníky vyplývaly z uzavřené smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle ust. § 3 a § 39 občan. zák., a to pro rozpor s dobrými mravy, když bylo povinností žalobkyně aktivně prověřovat, byť jí to zákon neukládal, příjmy a výdaje dlužníků, neboť z obsahu smlouvy o revolvingovém úvěru vyplývá, že úvěr byl poskytnut automaticky. Ačkoli zákon povinnost posouzení úvěruschopnosti zákon tehdy výslovně nestanovil, měl věřitel povinnost jednat obezřetně a poctivě, především u revolvingového úvěru, kdy jde o opakované čerpání, takže věřitel měl mít k dispozici informace o příjmech a závazcích. Tehdy nešlo o posouzení úvěruschopnosti, kdy tento institut byl do českého práva systematicky zaveden až směrnicí 2008/48/ES a transponován až zákonem č. 145/2010 Sb.Judikatura Nejvyššího soudu z té doby se na obdobné situace dívala spíše z pohledu extrémního nepoměru mezi stranami a z pohledu zneužití slabší strany jako spotřebitele, což ve svém důsledku vedlo k neplatnosti dle § 39 občan. zák., a dále z pohledu lichvy, což vedlo k absolutní neplatnosti smlouvy.V dané věci žalobkyně vůbec neprověřovala příjmy a výdaje žalovaných, ačkoli měla povinnost jednat obezřetně. Soud má za to, že tato skutečnost má za následek neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.Zároveň je dán i důvod pro zamítnutí žaloby pro rozpor se zákonem, to v důsledku neplatného ujednání o výši úroku a smluvní pokuty., kdy ujednání o úročení úvěru a smluvní pokutě bylo součástí Všeobecných obchodních podmínek, které jsou na rubu smlouvy o revolvingovém úvěru, jsou jiným písmem a jsou nepodepsané žalovanými, i když smlouva o revolvingovém úvěru odkazuje na tyto podmínky s tím, že jsou nedílnou součástí smlouvy a jsou umístěny narubu listu smlouvy. Zde úrok nebyl konkrétně určen, tedy nebyl stanoven bez jasných pravidel, naopak bylo uvedeno, že je „proměnlivý“. Pokud se týká smluvní pokuty, tak ta musí být jasně vymezena, což v tomto případě nebylo. Jedním z ujednání o smluvní pokutě bylo, že při odstoupení od smlouvy byla výše smluvní pokuty stanovena na 100 % z celkové výše v té době dlužné částky, tedy nepřiměřeně vysoká. Je třeba přihlédnout k tomu, že je zde dána spotřebitelská ochrana žalovaných dle § 55 – 56 občan. zák., kdy u spotřebitele je prostor neplatnosti širší a uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, kde součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky na rubu smlouvy, které nejsou samostatně podepsány a jsou jiným (podstatně menším písmem, činícím je prakticky nečitelnými) znevýhodňuje postavení žalovaných jako spotřebitelů. Soud tedy dospěl k závěru, že úrok i smluvní pokuta sjednané ve Všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně jsou neplatné, když nebyly řádně začleněny do smlouvy, ujednání je v rozporu s § 37 občan. zák., když ujednání je neurčité a je i v rozporu se zákonem (§ 39 občan. zák.).Žalobkyně by tak měla po žalovaných nárok na zaplacení dlužné částky z důvodu bezdůvodného obohacení (§ 451 občan. zák. a § 2991 o. z.).Soud žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť žalobkyní byla žalovaným vyplacena celkem částka ve výši 159 154 Kč a 1. žalovaná a 2. žalovaný zaplatili žalobkyni celkem částku ve výši 256 073 Kč, tedy více, než by z důvodu bezdůvodného obohacení měli žalobkyni zaplatit.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaní byli ve věci plně úspěšní, v souvislosti s tímto řízením jim žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.