13 C 99/2026-20 – Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 33 302 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) a žalovaný dne 13. 6. 2025. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky a poplatky, to vše do 21. 8. 2025, dostal se však do prodlení s úhradou splátek. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pohledávka v celkové výši 33 302 Kč se skládá z jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a smluvního úroku 11 302 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, žalobkyně je doložila Smlouvou o úvěru č. , hodnota, , výpisem z běžného účtu dokládajícím poskytnutí úvěru v celkové výši 22 000 Kč, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025, oznámením o postoupení pohledávky, potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, a předžalobní výzvou včetně dokladu o odeslání. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěru 22 000 Kč, roční zápůjční úroková sazba 279,83 % ročně, RPSN 1 141 % ročně. O skutkovém stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný čerpal ve výši 22 000 Kč. Žalovaný na úhradu úvěru provedl několik plateb – dne 12. 8. 2025 platbu ve výši 1 200 Kč, dne 27. 8. 2025 platbu ve výši 3 000 Kč a dne 28. 8. 2025 platbu ve výši 6 000 Kč.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání a zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 1 141 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně přijal peněžitou částku 22 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil dne 12. 8. 2025 částku ve výši 1 200 Kč, dne 27. 8. 2025 částku ve výši 3 000 Kč, dne 28. 8. 2025 částku ve výši 6 000 Kč, celkem částku 10 200 Kč. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 11 800 Kč, neboť žalovaný na úhradu dluhu provedl platby v celkové výši 10 200 Kč. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 21 502 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 11 800 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 11 800 Kč (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu zamítnuté částky 21 502 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Úspěšnější v této věci je žalovaný, ten však byl po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.