Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že pohledávka za žalovaným mu byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025 společností de , právnická osoba, ., která pohledávku za žalovaným získala jejím postoupením od původního věřitele, společnosti , právnická osoba, . smlouvou o postoupení pohledávek 6. 11. 2025. Původní věřitel na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 17. 5. 2024 poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 13 800 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. Žalobce převedl žalovanému na bankovní účet č. , č. účtu, dne 21. 5. 2024 částku 800 Kč a dne 17. 5. 2024 částku 13 000 Kč. Žalovaný úvěr do dnešního dne nevrátil a žalobce úvěr zesplatnil, o čemž žalovaného informoval v upomínce ze dne 12. 8. 2024. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva dne 8. 9. 2025.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a o. s. ř.Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalobce a žalovaný sjednali spotřebitelský úvěr 13 800 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v měsíčních splátkách. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 457,50 % ročně, RPSN činila 4 678,99 %. Ze sdělení ČSOB a.s. bylo zjištěno, že úvěr byl vyplacen na účet žalovaného, tak jak tvrdil žalobce. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na předmětný úvěr cokoli žalobci splatil.Soud vycházel z kritérií stanovených judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. , spisová značka, ) a zabýval se tím, zda úvěrová smlouva není v rozporu s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 a § 580 o. z.) a s principy zakotvenými v občanském právu na ochranu spotřebitele.Soud uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu zmíněných ustanovení. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky, přičemž celkové roční náklady úvěru dosáhly 4 678,99 % a úrok 457,50 %. Taková ujednání nelze posuzovat jinak než jako zcela zjevně nemravné, protože je obecně známo, že odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u banky cca 5 až 10 %, u jiných, nebankovních subjektů cca 20 až 30 %. Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla sjednaná výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07, uveřejněný v jeho sbírce nálezů a usnesení pod č. 113/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. , spisová značka, , v nichž byla shledána neplatnost a proto nemravnost sjednaných úroků ve výši již i jen 60 % ročně. Tento rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy má za následek neplatnost úvěrové smlouvy.Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Postoupení pohledávky na žalobce bylo posouzeno podle § 1879 a násl. občanského zákoníku. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, má žalobce právo požadovat po žalovaném vydání částek, které mu právní předchůdce žalobce poskytl bez právního důvodu a které představují bezdůvodné obohacení žalovaného. Soud proto výrokem I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 13 800 Kč. Soud žalobci přiznal podle § 1970 o. z. zákonný úrok z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a to ode dne, kdy se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, tj. od 13. 8. 2024.O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení ve věci úspěšného žalobce tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč podle položky 2 sazebníku soudních poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a náhrada účelně vynaložených nákladů řízení za právní zastoupení advokátem ve výši podle § 14 b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a 1 úkon právní služby po 100 Kč (jednoduchá výzva k plnění) vč. paušální náhrady hotových výdajů za uvedené 3 úkony právní služby po 100 Kč. Ve výroku II. tak soud celkem přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 300 Kč. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.