Okresní soud v Hradci Králové 8 C 87/2026-10 – Náklady řízení

o zaplacení částky 32 404 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 404 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce (, právnická osoba, ) se žalovaným uzavřel dne 5. 9. 2025 smlouvu o úvěru , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný poskytnuté prostředky nevrátil. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 9. 2025, z dodatků smlouvy ze dne 6. 9. 2025, 8. 9. 2025, 11. 9. 2025, 13. 9. 2025, 23. 9. 2025 a z výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut spotřebitelský úvěr v celkové výši 22 000 Kč, když jej žalovaný čerpal v částkách 3 000 Kč dne 5. 9. 2025, 3 000 Kč dne 6. 9. 2025, 2 000 Kč dne 8. 9. 2025, znovu 2 000 Kč dne 8. 9. 2025, 3 500 Kč dne 11. 9. 2025, 5 000 Kč dne 13. 9. 2025, 3 500 Kč dne 23. 9. 2025, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1145 %, úroková sazba činila 279,83 % ročně, splatnost byla dána každý 30. den ode dne načerpání úvěru do úplného splacení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem). Žalovanému byla zaslána upomínka i předžalobní výzva.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně neověřil skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Zcela absentuje posouzení a ověření příjmů a výdajů žalovaného a míra jeho dosavadního zadlužení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, je si vědoma podmínek pro řádné prokázání zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Soud ji proto tedy již k doložení dalších listin nevyzýval, když i žalobkyně v návrhu sama navrhovala posouzení věci dle ustanovení o bezdůvodném obohacení.Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 22 000 Kč, tedy mu tuto částku výrokem I. uložil žalobkyni vrátit a výrokem II. zbývající žalobní nárok zamítl, a to včetně příslušenství (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; ve věci měl žalobce částečný úspěch. Žalobcovy náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 297 Kč (sazebník soudních poplatků, a dále odměnu advokáta určenou dle § 14b odst. 1 bod 3 a odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť žalobce podává obdobné návrhy opakovaně, vědom si neplatnosti smluv a toho, že mu je soudem přiznána pouze částka jistiny. Soud určil odměnu advokáta dle cit. ustanovení na částku 2 400 Kč. Z celkových nákladů řízení v celkové výši 3 697 Kč soud uložil k náhradě žalovanému částku odpovídající 34 % nákladů, a to dle poměru úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci. Náhrada ve výši 1 256,98 Kč je splatná k rukám zástupkyně žalobce podle § 149 o. s. ř.Lhůtu k plnění dle výroků I., II. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.